Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cloudkicker - Subsume

CloudkickerSubsume

Jirka D.16.11.2013
Zdroj: lossless files
Posloucháno na: on-line na Bandcamp / PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: Ben Sharp míchá koktejl své předchozí práce, který nepřekvapí, ale bez problému zahřeje.

Instrumentální solitérství Bena Sharpa doznalo dalšího vyvrcholení v podobě nové desky v polovině září, kdy se prostřednictvím stále oblíbenějšího a rozšiřujícího se portálu Bandcamp objevilo album „Subsume“. To navazuje přibližně po roce na předchozí nahrávku „Fade“ a oproti němu doznává několika méně i více (ne)příjemných změn.

 

Tou první je zásadní ořezání ediční rozmanitosti, pokud za zásadní považujeme absenci CDčka a MC kazety. Samozřejmě zbyl digital download a pak vinyl, který tentokrát vyšel ve dvou variantách a ta flekatější je už vyprodaná (to jen tak na okraj). Jen velmi obezřetně bych z těchto skutečností usuzoval na obecný trend, ale mám poslední dobou dojem, že nůžky s digitálem na jedné a s gramodeskou na druhé straně se rozevírají stále citelněji, byť se stále bavíme o čemsi jako hudebním podzemí. Další změnou je redukce počtu skladeb na vrub jejich délky, která úměrně tomu narostla a osobně mám i dojem, že se vydala na tenký led neúčelného protahování a mnohdy jednoduše pojaté repetice (například poslední třetina třetí skladby). Nezpochybňuju tím Sharpovo umění a cit pro gradaci a pro přirozené vrstvení a napojování jednotlivých motivů skladby, jen mám sem tam pocit, že střihač mohl zapracovat víc a razantněji a výsledku dodat větší spád.

 

Zajímavé je rovněž sledovat, jak se Cloudkicker popasoval s aranžérskou stránkou, s použitím kytarových efektů, jak jednou nohou našlapuje v lehkých obláčcích EP „Let yourself be huge“, druhou dupe s razancí „Beacons“ a obojí společně halí do pro něj příznačné atmosféry unaveného letního odpoledne (čtvrtá skladba je v tomto zcela typická). Na druhou stranu lehké rozčarování působí bicí samply, které se oproti zmíněné „Fade“ prezentují v poměrně nepříjemné rovině a vinu na svých bedrech nesou především činely, které zní jednak nepřirozeně a pak jich je skutečně hodně. Obojí dohromady a vzhledem k faktu, že samply činelů jsou obecně bolest, vytváří dost nepřehlednou činelovou stěnu, která v gradujících momentech skladeb vysloveně ruší.

 

Jistý a z mého pohledu velmi nešťastný posun je znát i v postprodukční práci na masteru nahrávky, ke kterému bylo tentokrát přistoupeno v kontextu doby a nikoliv předchozí Cloudkickerovy práce. Užití komprese, u „Fade“ velmi citlivé, je tentokrát zcela porovnatelné s běžnou dnešní produkcí, intenzivní pasáže desky jsou zahlcené a dost nepřehledné, a deska jako celek působí (vyjma úvodní pasáže první skladby) ploše a neorganicky, což ve výsledku umocňuje nepřirozený zvuk a zvlášť již zmíněné bicí samply. Shrnuto do jedné věty – do „Subsume“ se zaposlouchávám podstatně složitěji než do předchozího alba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky