Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při pohledu do minulosti jsem zjistil, že Benu Sharpovi aka Cloudkickerovi jsem se na Echoes věnoval naposledy v roce 2013 a nejen to. V podstatě jsem ani nesledoval jeho novou tvorbu a doma přehrával starší věci, kterých pár mám a je mi s nimi dobře. Nového se za těch šest let stalo zhruba toto - v roce 2014 vydal krátkou desku Little Histories, o rok později delší desku Woum a v tom roce dva čtrnáct ještě živák, kde mu za zády nestál nikdo menší než členové Intronaut. Je jasné, že jako jednočlenný projekt je v rámci živého hraní potřeba hledat podporu. Pak ale bylo čtyři roky ticho.

Aktuální deska nese jméno Unending a jako již dvě alba před ní (Woum a EP Little Histories) je k mání pouze v digitální podobě, resp. v běžných sítích nic jiného k dispozici není. Zajímavé na tom je, že například download z bandcampu přidává k řádným sedmi skladbám dvě další stopy, které obsahují vinyl master strany A a B, a je samozřejmě otázkou, jestli tohle bylo někde využito nebo v budoucnu využito bude. Každopádně pokud máte k dispozici obojí, doporučuju posluchačsky porovnat obě verze a udělat si vlastní úsudek o tom, jaký vliv má na poslechovou pohodu přístup k dynamice masteru. K tomu pod čarou dodávám, že ani běžný master není vůbec špatný a proti běžnému dnešnímu průměru je to pořád pohoda.

Kdo Cloudkickerovu tvorbu zná, ví, co má čekat a taky to dostane. Kdo ji nezná, tak jen stručně - Cloudkicker je kytarovka, většinou lehká, ale někdy řádně plnotučná, instrumentální, plná pohody, s umělými, ale nijak nerušícími bicími, s jasným rukopisem (stačí prvních pár tónů a víte, s kým máte tu čest), žijící především ve své internetové komunitě, což Sharpovi podle všeho stačí. Respektive nemám pocit, že by se někam tlačil a snažil se dělat větší dojem, než na jaký má nárok - spíš naopak. Jeho skromnost omezená na spravování profilů na sociálních sítích zdaleka neodpovídá množství fanoušků, které kolem sebe vytvořil.

Úvodní skladba desky je krátká (něco málo přes dvě minuty), ale docela odvážně hartusí se synťáky, stejně jako dvojka přitvrzuje v kytarách a s naprostou elegancí posouvá rock k metalu. Tuhle věc bych si uměl představit v rukou Intronaut, slušela by jim, i když rukopis nese jasně Cloudkickerův - navrstvené kytarové stopy, které jdou vedle sebe, překrývají se, jedna odchází a další se objevuje, rafinovaněm, nápaditě. V jeho podání to je neuvěřitelně komplexní kytarový zvuk, který ale ani zdaleka posluchače neubíjí a pořád působí lehce a vzdušně. Není to v jeho podání vůbec nic nového, funguje takto od počátků a přesto (anebo možná právě proto) nemá potřebu nic měnit. Hraje si a jeho hru lze sdílet bez postranních myšlenek na to, že by se nějakým způsobem měla přepsat pravidla.

Deska plyne rychle. Trojka Blackwind se svými pěti a půl minutami patří k delším věcem, ale mohla by trvat dvojnásobek a pořád by nenudila. AR-Lp 36 lehce chrastí, proplouvá takovou zvláštní mlhovinou a prakticky chystá půdu pro další, baskytarově dunivější skladbu YHWN. Ta nikam nespěchá a pro posluchače je to taková příjemná procházka po Cloudkickerově aranžérském talentu. Unending je krátké album (29 minut) a pokud jde o mě, nestačí. Není pak problém projet ho ještě jednou, srovnat oba mastery, nebo jen tak poslouchat a ve výsledku s ním strávit třeba celé dopoledne. Cloudkicker překvapil. Překvapil už tím, že něco vydal po tak dlouhé době, přišel ve správný čas a sedl mi na výbornou.