Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulý týden se Bhut věnoval albu, které se v rámci diskografie Judas Priest vymykalo, já to dnes zkusím s deskou, která patří do zlatých let Depeche Mode. Do období mezi roky 1986 a 1993, tedy mezi alba Black Celebration a Songs Of Faith And Devotion. Do doby, kdy se sound kapely definitivně vymanil z kategorie novoromatický synth pop a definoval si své velmi specifické a osobité místo. Už na Some Great Reward byly slyšet náznaky, které Black Celebration proměnilo v něco opravdu speciálního a co další alba dále rozvíjela a dokonce velmi nenásilně etablovala do jiných prostředí, kapele dříve vzdálených. Pokud se shodneme na tom, že Black Celebration symbolizovalo proměnu kapely v ráznější a temnější se zjevnou náklonností k industrialu, Music For The Masses tento hutnější projev procítilo. Jo, je to popovější deska, ale masám určená není. To celé je přece žert, je to hlavně vývoj soundu jako takového a ten posun během jednoho roku je  mimořádný. DM v roce 1987 potvrdili, že jsou opravdu velkou kapelou.

// Přesně si pamatuji ten okamžik. V radiu zrovna zněl song Personal Jesus, já si počkal až se dozvím, kdo tu skladbu hraje a od té chvíle se pro mne Depeche Mode stali zjevením. Bylo tam všechno a bylo to strašně efektní, prostě dokonalé. Prostorové, rytmické, temné a srozumitelné. Jiné, než všechno ostatní. Byl jsem malej kluk, ale už jsem vnímal a bylo to zrovna v době, kdy se lámal chleba a končila éra komunismu. I malej kluk sledoval co se děje a protože byl pořád citlivější a snadněji rozpoznával, co se mu líbí, začaly se mu líbit i písničky v radiu. A on si začal vybírat. Personal Jesus to hledání rozsekl a pak už to šlo ráz, naráz. Rodiče snadno rozpoznali novou synkovu zálibu a rozhodli se ho podarovat nahrávkou oblíbené kapely. Jaké pak bylo jeho rozčarování, když pod stromkem rozbalil vinyl Music For The Masses a na zadním obalu nenašel jméno svého oblíbeného songu. Nebyl tam, ani když jsme si desku všichni poslechli. Bylo to doslova zklamání... Ale tohle zklamání zase otevřelo cestu novému přístupu k Depeche Mode a začalo velmi podrobné studium všeho, co kdy vydali //

Vedle hudby je třeba zmínit taky tehdejší vizuál kapely. Spolupráci s Antonem Corbijnem počínaje a obaly desek konče. Musím se přiznat, že promo fotky a celkové zachycení DM tehdejší doby je pro mě kultovní, něco geniálního. Z obalů už jsem ale odvázaný o poznání méně. Ve skutečnosti mám rád jen pár, ale ten určený pro Music For The Masses mám určitě nejradši. Ty megafony daleko v krajině, daleko od mas lidí, daleko od civilizace. Jak ironické.

Album Music For The Masses provázelo vydání čtyř singlů. Strangelove, Never Let Me Down Again (rychle mi nahradilo nedostupný Personal Jesus), Behind The Wheel a Little 15. Dalo by se ale říct, že by jich mohlo být klidně sedm, nebo osm, tak je to album silné. První tři dnes patří do zlaté studnice největších songů historie kapely a Little 15 je prostě zvláštní, netradičně pojatá, klasickou hudbou ovlivněná skladba. Ze začátku jsem ji moc nemusel, na to tenkrát bylo ještě moc brzy a její čas dozrál až později. Jako typické pro tehdejší velký depeš sound bych měl přece jenom jiné favority - třeba hitovou Nothing, potemnělou Sacred, nebo baladickou The Things You Said. Ruština a houkání aut zazní na začátku krátké, ale úderné To Have And To Hold, do které jsem se také zamiloval.

Tehdy se to všechno spojilo. A to jsem ani netušil o všech protikladech a smyslu pro ironii, které ikony a jinak trochu nesmělé hochy z Basildonu provázely. Já je tenkrát viděl jako totální perfekcionisty. Od hudby, přes propagaci, až po vystupování. Naštěstí nebyli napřesdržku, když jsem později viděl nějaké rozhovory a jevili se jako úplně normální. To bylo velké plus. DM tehdejší éry byli nesmírně sexy. Gahan jako frontman, jeho vokál, všechny ty účesy, jejich barvy a pokukování po starších spolužácích, kteří se toho nebáli. Vždyť tenkrát byli vedle pankáčů a metalistů depešáci další skupinou symbolizující životní postoj mladých. Byla to velká vlna, která se zrovna u nás hrozně chytla a mě jedna část té big vlny nadobro splavila. I když spíš vnitřně, než abych se někde scházel...

Music For The Masses zní odlišně od Black Celebration také proto, že kapela vedle Daniela Millera angažovala za producenta Davida Bascombea. Chtělo to trochu jiný přístup, nový pohled na věc. To důležité se sice řeklo předchozím albem, ale to následující to řečené posunulo o úroveň výš. Najednou DM zase vyrostli, znělo to profesionálněji, moderněji a kompaktněji. Když si odmyslím rockovou Songs Of Faith And Devotion, zůstanou mi tři alba se specifickým soundem kapely a chtě nechtě hodím Black Celebration trochu dozadu, protože z hlediska soundu a celkového projevu vidím Violator a Music For The Masses zkrátka výš. Pak už ale rozhodují skladby samotné, kapela v konkrétní formě a schopnosti skládat. Tady už jsou ty rozdíly tak malé a mezi fans s nadhledem vedené žabomyší války a názorové třenice zas roztomilé. Každý to má trochu jinak, přirozeně.

Tak či tak, Music For The Masses je jedno z těch velkých alb velké kapely. Depeche Mode nejsou megalomani, ale svého času dali lidem něco hodně neobvyklého, co tu new wave popárnu pěkně narušilo. A já? Já si po úvodním zklamání našel album svého srdce, na které nedám dopustit. Dneska ho poslouchám jen někdy, ale zůstalo v paměti natrvalo, to nejde smazat ani zapomenout. Těch poslechů bylo tenkrát, když nebylo kromě vyběhnutí před barák a kopání do mičudy moc jiných možností, strašně moc. To nikdo nespočítá.