Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Clouds - Despărțire

CloudsDespărțire

Garmfrost30.12.2021
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Vášnivě melancholický soundtrack temných dní.

Clouds… To není jen název jednoho z nejzásadnějších alb melancholické scény. Při pohledu na oblohu je uvidíte a při troše fantazie vás odtáhnou do říše snů a představ. Clouds je ale také jméno mezinárodního projektu, ve kterém narazíte zejména na členy rumunských Daius. V kapele se objevili lidé z Eye of Solitude, Saturnus, Rapture nebo Shape of Despair. Ústřední postavou projektu je multiinstrumentalista Daniel Neagoe. Na tohoto srdcaře narazíte v posledních letech skoro všude a jeho záběr je vskutku široký. Razí nové projekty, objevuje se v sestavách věhlasných kapel, hraje na strunné nástroje, bubnuje a parádně zpívá. Nežinýruje se ani po stylové stránce. Doom, black, pagan… Když pomineme pohřebáky Eye of Solitude, jsou to právě Clouds, jimž se věnuje nejdéle.

 

Prameny Clouds proudí atmosférou, noří se do duchovní řeky, kterou přes éterickou uzavřenost bublají zuřivé peřeje. Své nahrávky Clouds docela chrlí, a to i přes značnou vytíženost zúčastněných. Clouds se tedy nezastavují, ale nejen že se neunavují a nevydávají vatu, ale jejich umělecký status stále roste a vyvíjí se. Pouhý rok a půl od vydání předposlední řadovky Durere kapela vydala svůj zatím nejzdařilejší počin Despărțire. Mezi tím stačila vydat zajímavý singl The Path of Sorrow a akustickou kompilačku Clouds Acoustic. Mezi tím spousty nahrávek v dalších projektech v čele s parádními Daius. Uf! Klobouk dolů. Clouds na Despărțire opět oslovili pár hostů, aby přispěli svými hlasy do už tak bohaté mozaiky posmutnělých obrazů. Tentokrát uslyšíte nejen Mihaie Iliu (Mihu), na kterého jste mohli narazit už na předchozích nahrávkách. Své party nazpívali samotný praotec doomové tryzny Aaron Stainthorpe a mozek Antimatter – Mick Moss. Už jen pro kombinaci uhrančivého Danielova growlu a trojici pěvců je Despărțire nadpozemskou záležitostí. Každý dostal prostor v jedné skladbě a výsledek je dech beroucí.

 

Kouzlo Clouds však nestojí jen na vokální magii. Vedle klasického nástrojového obsazení (struny a bicí plus klávesy a housle) mají Clouds v sestavě skvělého flétnistu. Andrei Oltean není „pouze“ flétnista. V dalších projektech hraje většinou na všechny nástroje. Já ho ovšem obdivuju hlavně pro tu flétnu. Nástroj, který mi jinde nic moc neříká, je v jeho podání úžasný. Je naléhavý, procítěný i divoký. Svým naturelem posunuje doomové hradby do světa nespoutaných emocí. Z jeho dechu cítíte rumunskou historii i lidskou vášeň.

 

 

Původně jsem se chtěl rozepisovat o jednotlivých skladbách a posléze jsem si uvědomil, že bych se opakoval. Každá je jiná. Kompozicemi vede jednotící pramen, ale liší se jako den s nocí. Pozvaní zpěváci se příjemně zařadili mezi ostatní. Žádné ego nevystupuje a nevyvyšuje se. A že by mohlo. Vše je podřízeno celku. Sedm skladeb, sedm světů v hodině hutných myšlenek. Styl Clouds není funerální, ale daleko do něj nemá. Tempo je velice pomalé a nálada ponurá. Díky výše zmíněným vášním se při poslechu skvěle rozdovádíte. Přes slzy z dojetí se můžete udýchaně usmívat a zpívat si. Pro mě jsou v současnosti Clouds zjevením, které se mi v temných dnech stává úžasným soundtrackem plného černého sněhu a pochmurných zjevení na šedém obzoru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky