Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stone Cavalli je něco jako kapela tvořená pouze dvěma členy, a to dokonce dvěma bratry. Pokud byste snad s ohledem na název tipovali, že se budou jmenovat Cavalli, byli byste vedle, protože se jmenují Tarricone. Simon a Benjamin Tarricone, ten první kytarista a zpěvák, ten druhý bubeník. A pokud byste snad tipovali, že s ohledem na jejich jméno to bude kapela italská, byli byste taky vedle, protože se všechno tváří jako spolek z francouzského Grenoblu,

i když po pravdě se v promo materiálech píše něco o Italian roots. Čert aby se v tom vyznal.

Jít zpátky do historie souboru je docela snadná práce, protože zatím jediná předchozí nahrávka je krátkometrážní počin Bandini (volně k poslechu na bandcampu) z března 2014 a to je prakticky vše. Letošní novinka je svým rozsahem na hranici mezi klasickou LP deskou a nahrávkou charakteru EP (31 minuta), a tak se raději přidržím oficiálního označení a dál to řešit nebudu.

Co tahle kapela hraje? S ohledem na dost vykostěnou sestavu je jasné, že to bude buď hodně vykostěná muzika, anebo technologicky nastavený podvod na posluchače. Výsledný sound je více méně kombinací obojího, protože onu okleštěnost dvojice dohání bohatým klávesovým / programovaným podkresem, ale současně ani tak nestačí naplnit představy o přirozeně a organicky fungující kapele. Jak by taky mohla?!

Žánrově jde trochu o zmatek, který začíná někde u jednoduchého rocku a punku, ale poměrně srdnatě se posouvá k post-punkovému zvuku (nejtypičtěji asi v titulní Kill Violence) a místy mi připomíná třeba dřívější počínání domácích Sunshine nebo možná ještě víc jejich následovníků Rara Avis. Končit můžeme u tanečně-elektronického post-rocku Maserati, který zaslechnete v šestiminutové Angelterre. Jsou to momenty, kdy není největším problémem aranžérská střídmost daná vyhublou sestavou (co taky v post-punku aranžérsky řešit?), ale spíš pocit, že většina toho, co člověk poslouchá, je tak trochu chiméra ... včetně třeba triggerovaných bicích, které podle promo řečí bratr Benjamin hits hard! Možná by někdo namítnul, že kdybych si to nepřečetl a nevěděl, psal bych něco jiného, jenže hoďte kamenem, kdo jste bez viny...

Na druhou stranu skladatelsky kapele nelze upřít jasně definovaný styl, který spočívá v přímočarých, rytmicky jasně načrtnutých skladbách, což rozhodně není nic objevného, ale k smůle všech experimentátorů je to to nejjednodušší, co lze vymyslet. Deska Kill Violence tak má slušný spád, nezastavuje se u blbostí a pro posluchače představuje jasně definovanou a především snadno zpracovatelnou potravu k poslechu, navíc podpořenou sporými texty přímo určenými k opakování. Stone Cavalli si život nekomplikují a budiž jim přičteno ke cti, že navzdory posluchačské přijatelnosti ani zdaleka nejsou vlezlí a laciní a dokonce občas (třeba v Electric Lies a nejen tam) umí přiostřit, vrátit kytaru zpátky do bedny a prostě si trochu zalumpačit.

Stone Cavalli je taková docela fajn klávesově-rocková kapela s ručením omezeným, která zná své možnosti a snaží se je vybičovat na maximum, což se logicky daří jen do jisté míry. Hranice jsou dány skromnou sestavou, historicky už mockrát vyluhovaným námětem a rovněž pocitem, že ta trocha zábavy bude bavit chvíli a po čase se rozpustí někde v mlze. V tak krutém světě dneska žijeme.