Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S novým měsícem v kalendáři přichází i nová parta v seriálu „Budoucnost plná vzpomínek“. I pro tentokrát zůstaneme v širším pohledu věrni nu metalu, i tentokrát vyhradíme celý měsíc jedné kapele a i tentokrát zmíníme dvě její desky. Výběr budeme mít o to snazší, že Coal Chamber (původně pojmenovaní Seal Chamber) vydali řadovky všehovšudy tři a protože tu poslední, Dark days z roku 2002, už tolik nemusím, výběr je jasný. První dvě alba, která datem vydání spadají do druhé poloviny 90. let, tedy doby, kdy se dění kolem nu metalu rozjíždělo do plných obrátek, stojí za to si připomenout, a ať si říká kdo chce co chce, svoje místo v historii tohoto žánru mají jisté. Ona třetí deska, přešlapující v jamce tvůrčí nejistoty, předznamenala konec kapely, který je zahalen v prachu drog a vzájemných neshod, a ve kterém se snad v poslední době zase rozjasňuje. Inu uvidíme.

Coal Chamber patří k jedněm z prvních kapel této odnože metalu a jen díky různým mimo-kapelním tahanicím se jim (na doporučení Dina Cazarese z Fear Factory) podařilo podepsat smlouvu u Roadrunneru až v roce 1995 a dvě léta na to vydat svůj eponymní debut. Vše se odehrálo v době, když už Korn mají za sebou svou druhou desku Life is peachy, Deftones pilně připravují svůj druhý zářez Around The Fur a ... a všechno ostatní je ještě před námi. Na spadnutí jsou debutní desky Limp Bizkit stejně jako Sevendust, Slipknot se se svou prvotinou Mate. Feet. Kill. Repeat. zatím neprosazují tak, že by jejich logo zdobilo kdejakou školní lavici a o kapelách jako Disturbed, Linkin Park či Kittie si cvrdlikají jen ti nejodvážnější vrabci na nejvyšších střechách, ke kterým se snad donesl zrod čehosi nového. (Pro nově příchozí jen poznamenám, že pojmu nu metal se držím více méně dle zažitých tradic a o tom, co vlastně bylo nu metalem a co spíše jakýmsi alternativním metalem či crossoverem s vlivy různých žánrů, bychom mohli debatovat poměrně dlouhou dobu.)

Když už jsem začal takto obšírně, dovolím si krátkou zmínku i k sestavě kapely, ať to máte se vším všudy. Frontmana asi netřeba představovat – Bradley „Dez“ Fafara, který teď válcuje pódia s Devildriver, je persónou známou dostatečně. Kytarista Miguel Rascón, známý spíše jako „Meegs“, debutoval jako čtyřiadvacetiletý, bubeníkovi Mikey „Bug“ Coxovi bylo teprve devatenáct. Basistka Rayna Foss, rovněž tehdy poměrně mladá, patřila k hezkým tvářím Coal Chamber, u kterých vydržela do roku 1999, kdy utekla za Morganem Rosem (bubeníkem Sevendust, se kterým se poznala na společném turné a za kterého se následně provdala), aby se pak zase vrátila v roce 2001 a opět kapelu opustila o rok později, protože s manželem „našli Krista“. Vrtkavé a nestálé je to plémě ženské. Ale dost drbů, jdeme se podívat na muziku.

Jestli se mi na této desce něco líbí, tak kromě skvělého drajvu, kterým vás album válcuje od začátku až do konce jen s krátkými částmi k oddechu, je to hravost, nadsázka a nepopiratelná chuť hrát tak, jak velí cit a nikoliv rozum. Výsledek místy nemá daleko k blouznivému šílení a výplodům blázna („Pig“ a „Amir of desert“), nepostrádá ohnivou mladickou krev a touhu bořit „dobré“ mravy hudby. Stačí se podívat na obal a hned pochopíte, že je něco špatně a nebo spíš jinak, než jak jste u metalových alb zvyklí. Dát si na obálku vozítko se sladkostmi „ice cream truck“ a zaručeně úchylným řidičem / prodavačem, na pozadí měsíc v úplňku a červeně vyvedenou chalupu a vše doplnit scenérií takovou, že nic jiného než „kýč“ vás nenapadne, je na jednu stranu pěkně ujeté a na stranu druhou patří tenhle artwork k mým nejoblíbenějším. Mezi ostatními jej prostě poznáte. Ale zase odbíhám, himl! Při poslechu desky vás bezpochyby napadnou raní Korn, jistá podoba tam je, nebudeme si předstírat opak a ať už budete hledat ve zvuku baskytary  (zkuste poslechnout ten tepot třebas v úvodu „First“) nebo vedení kytar, ta asociace vám prostě naběhne. Obdobně lze pohlížet i na vypjatý projev vokalisty, i když tam budete prvky autenticity hledat podstatně jednodušeji. On vůbec vokální projev (zpěv to teda není) B. Dez Fafary patřil k velkým devízám Coal Chamber, i vněm se projevuje výše zmíněná hravost ve střídání různých poloh, a vedle dost emotivního pojetí mu není cizí i jakási ležérnost a spontánnost – ať už v „Amir of the desert“, nebo pro mě kultovní, obzvláště veselé a již zmíněné „Pig“. Coal Chamber na svém debutu nijak nešpekulovali, nedělali si hlavu s jasnou skladbou kompozic, s vymýšlením si pěkných melodií a ve valné většině hracího času hrnou svůj podladěný cukrářský vozík vstříc obličejovým partům posluchače. Hned úvodní trojice skladeb – „Loco“, „Bradley“ a „Oddity“ – patří k těm skvělým, které daly vzniknout ranému rukopisu Coal Chamber se sklonem písma mírně k Bakersfieldu. K podobně svižným patří rovněž „Big truck“, předělávka skladby „The roof on fire“ od hip hoperů Rock Master Scott & the Dynamic Three (zde nazvaná „Sway“) a třeba i „Clock“. I přes zřejmou neučesanost lze s úspěchem nacházet drobné detaily, šikovně zakomponované do skladeb a i během klopotné jízdy vytahovat zajímavé dobroty kytarových vyhrávek v pozadí hřešících na klasické riffování, hlasových exhibicí a basových linek sličné Rayny. Tahle deska prostě šlape a přitom má daleko k verdiktům jako jednoduchost nebo jednotvárnost.

Hodnoceno zpětně, eponym Coal Chamber vyšel výborně a i když se tato čtveřice z L.A. nikdy nestala hvězdou první velikosti, stálo by možná za to položit si otázku, jestli o to vůbec kdy usilovali. Debutní deska si na nic nehraje, kromě zřejmé inspirace u Korn je kapela sama sebou, upřímná ve svém snažení a řekl bych skromná ve svých cílech. Přesto album zaznamenalo poměrně slušný ohlas a podpořeno koncerty po boku velkých hvězd proslavilo jeho tvůrce snad po celém světě. Jistě nelze upřít i nemalou zásluhu jejich manažerce Sharon Osbourne, díky níž se Coal Chamber pravidelně objevovali na putovním Ozzfestu již od prvního ročníku v roce 1996, ale i to patří k věci hudebního byznysu.