Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Svět se mění, jeho mapa platí jen do příštích zpráv o sedmé a skutečnost se vám přetváří pod rukama rychleji než nálada ženy. Coal Chamber už jednou skončili a aktuálně jsou jedněmi z těch mnoha, kteří se vrací na scénu. To se možná čekalo, hodně se o tom psalo a mluvilo, dokonce se možná i někdo těšil a někdo se zase mohl obávat toho, jak to celé dopadne. Znáte to, stále stejná písnička, stejné řeči a stejný jepičí život všeho. Kolikrát jste za poslední měsíc slyšeli comebackovou desku Black Sabbath?

Coal Chamber jsem svého času snídal, obědval i večeřel, ale ten čas kryje patnáct let prachu, měnících se trendů a módy, období čistě metalové, úplně nemetalové, ale taky hardcorové nebo třeba stonerové. Bylo toho dost. Coal Chamber navíc nikdy nebyly něčím, co bych nazval velkou kapelou, zaujali první deskou, zvládli odehrát pár zajímavých koncertů a dostat hlas Ozzyho Osbourna na druhé album. S tím třetím přišlo tvůrčí vyhasnutí. Coal Chamber se poroučeli z pozice vycházející možná hvězdy, Dez Fafara se začal realizovat v DevilDriver a svět se točil dál. Nahlíženo touto perspektivou je na místě otázka, co vlastně od návratu kapely čekat a na co lze v jejich případě navázat.

Ať už byly záměry a motivace jakékoliv, pětačtyřicet minut nové potravy k úvahám je na světě a řečeno upřímně - není moc o čem přemýšlet. „Rivals“ je energické groovy album, které rezignovalo na jakoukoliv skladatelskou invenci, aranžérskou hravost a lehkost eponymní desky a tím vlastně i na podstatu toho, proč jsem měl tuhle kapelu rád. Výhodou je nepopiratelná energičnost, jednoduchá vstřebatelnost a dobrá poslouchatelnost, nevýhodou velmi silný pocit prefabrikace, šablonovitosti a možná podobnosti s DevilDriver. Neboli většina skladeb si je do značné míry podobná, rytmika je jednoduchá, přímočará, provařená a debatovat můžeme akorát nad tím, u které skladby se dostaví pocit kolovrátku hrajícího stále dokola stejnou písničku. Vydržet do konce není jen tak.

Nechci tím tvrdit, že by Coal Chamber na „Rivals“ pestrost a nápaditost stáhli na nulu, ale momentů, které obohacují jinak kompaktní metalový monolit, je jednak zatraceně málo, a pak zdaleka nemají takovou sílu, jakou bych od nich očekával. Poměrně naprázdno tak vyznívá hostující Al Jourgensen, dvě vložená intermezza, která postrádají byť i jen malý kousek nápadu, či změna tempa a kytarového efektu v titulní skladbě (i když díky i za to málo!). Jistotou zůstává Fafarův poznatelný vokál a prvotní „wau efekt“, který - přiznávám - mě doběhl už v březnu, kdy se v éteru internetu objevila pilotní skladba „I.O.U. Nothing“. Nic proti ní, funguje dobře, ale když se podle stejného receptu vaří skoro celou desku, jeden si začne klást otázky...

Drobnou poznámku v závěru si dovolím ke zvuku desky, který doporučuju srovnat s nějakým (jakýmkoliv) starším albem Coal Chamber pro představu toho, jak se za ty roky posunulo digitální šlechtitelství. Konkrétně bicí na „Rivals“ jsou slyšitelně přefiltrované, sterilní a znějí velmi nepřirozeně, což navíc umocňuje jejich nesmyslné vytažení v mixu. Ostatně zvuková plochost by mohla být k „Rivals“ synonymem.

Takže zklamání? Určitě ne veliké, pouze poznání, že Coal Chamber hrají na jistotu a že jistoty jsou šedé a obyčejné a místa pro nadšení zbývá málo maličko. „Rivals“ nelze upřít řemeslnou zdatnost, silný drajv a velkou porci energie, bohužel ale neobsahuje mnoho nosných myšlenek a snadno vytváří dojem sériové výroby metalového štěstí. Lehce nad průměr jako úlitba bohům by to mohlo spravit.