Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jihočeské Colp jsem už jednou moc nepochválil zhruba před čtyřmi lety, když jsem psal o jejich tehdy aktuálním EP PhILosophisED, které se vklínilo mezi předchozí dlouhohrající desku Masquerade (2010) a jejího následovníka, současné album Phase #12. Logicky by asi měla následovat úvaha o tom, jak moc se kapela za ty čtyři roky posunula, anebo neposunula, ale musím přiznat, že zmíněné EP jsem od té doby neslyšel a zcela přirozeně jeho obsah naprosto zapomněl. Hanba mi!

Co se mi tehdy nelíbilo, lze ale vyčíst z tehdejší recenze, a když si svůj text srovnávám se současnými dojmy z Phase #12, vychází mi podobné závěry jako tehdy.

Colp si zakládají na ne zcela běžných nástrojích, což je fakt řekl bych všeobecně známý. Současně se snaží svou hudbu namočit do technicky složitějších vod a je to v podstatě logický důsledek předchozí věty. Problém (pokud to tak chceme nazvat) ale spočívá v tom, že výsledná nahrávka stojí jednou nohou v relativně obyčejném metalu a druhou nohou se snaží vkročit do světa metalové moderny, k níž má ale docela daleko. Colp nejsou djentová kapela, protože tenhle svět je úplně jinde (zkuste novinku domácích Modern Day Babylon), Colp nejsou ani Meshuggah, i když mám pořád pocit, že by jimi chtěli být anebo se jim alespoň přiblížit. Colp totiž skládají hodně jednoduše, skladby jsou ve své podstatě prosté až triviální, jen jejich instrumentaci opírají především o zvuk vícestrunných kytar.

V podstatě by se to dalo shrnout asi tak, že jde o více méně povedenou hráčskou exhibici bez hlubší hudební myšlenky, ale přiznávám, že by to bylo shrnutí poměrně příkré a vůči kapele částečně i nespravedlivé.

Deska Phase #12 je přiměřeně krátká (37 minut) a v jejím průběhu lze vystopovat jak zajímavé momenty s potenciálem zaujmout, tak momenty vysloveně nicneříkající. K těm prvním patří vše, kdy se kapela snaží ostře nasekané riffování a přesnou rytmiku rozbít ať už čímkoliv zajímavějším – kytarové sólo, trochu zpěvná pěvecká linka a klidně i netradiční baskytarová vyhrávka. K těm druhým pak náleží právě ono sice strojově přesné, ale ve své podstatě nápaduprosté riffování, které dokáže zaujmout na chvíli (třeba i rozhozením do sterea), ale nemá potenciál k udržení pozornosti po celou desku. K slabším momentům patří i mnohdy dost jednoduché bicí party (obzvlášť ve srovnání se strunnou sekcí) a stejně tak i hlavní vokál štěkající frázovité texty, kterému by prospěl barvitější a zpěvnější přednes.

Ve výsledku nahrávka představuje kombinaci složitých (bas)kytarových postupů, relativně obyčejně zahraných bicích a vyloženě jednoduchého vokálu, což je tak trochu schizofrenie a současně i důvod toho, proč jsem v úvodu recenze psal něco o neujasněném rozkročení mezi dvěma metalovými světy.

Recenze nicméně vyznívá kritičtěji, než jsem měl původně v plánu, ale snažil jsem se především vysvětlit důvody, proč nepovažuji novou desku Colp za něco vyloženě přelomového nebo skvělého. Jedním dechem ale dodávám, že snaha kapely opustit svět triviálního metalu a vykročit směrem k něčemu složitějšímu a technickému je mi sympatická a bylo by na tuzemské scéně mnohem veseleji, kdyby se o něco takového pokoušelo mnohem víc kapel.