Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ne všechny francouzské komedie jsou zábavné, ale když se do toho obuje šílený IGORRR se svým domácím slepičím miláčkem a nepřebernou škálou nápadů jak nebohého posluchače, pokud ne rovnou nepopravit, tak alespoň připravit o rozum, je o zábavu postaráno. A nemusí to být zrovna a jenom komedie, i když komické momenty sebou tento hudební tyran bezpochyby nese a je třeba s nimi počítat. Přístup a očekávání vůči tvorbě experimentálního pošuka (v civilu Gautier Serre) prostě dokonale vážné argumenty, jak všechen ten unikátní bordel uchopit, povětšinou postrádá. Převažuje škodolibá radost z toho, kdy operetní diva schytá nejedno black metalové žihadlo, jak se šansonový večírek za nesnesitelného smradu z cigaret promění v breakcorovou extázi do časných ranních hodin. A když poslední seriozní cyber metalový riff odkvoká spolu s drůbežím hrdinou, je třeba zapnout kuchyňského robota a pomocí něj spustit další árii ponížené pěvkyně. Zcela upřímně - hlavním hrdinům IGORRRova hudebního terorismu do smíchu zřejmě moc nebude.

Je to něco málo přes dva roky, co jsem si způsobil něpěknou duševní indispozici, kdy jsem místy opravdu nevěděl na čem vlastně jsem. Stalo se tak ve společnosti minulé IGORRRovy záležitosti s názvem "Nostril". Tento, bohužel kreativní chovanec ústavu breakcorové poruchy organismu, ve mně zanechal řádný zmatek a jeho následky si nesu dodnes. Nesmazaly se, jen je paměť na chvíli odsunula do pozadí. Když už to vypadalo s věčným zapomněním nadějně, rozkopla dveře mého bytu silně věřící sousedka. To by nebylo až tak divné (je zlá), ale vidina řinoucí se krve z jejich odstátých uší a nebývale aktivní slepice trčící ze starobního pozadí, ve mně vyvolala docela hodně údivu. Vysílená žena mi třesoucí se rukou podala nově staženou mp3 nahrávku a stačila jen zachroptit "Hallelujah". Nevím, zda tento francouzský klistýr přežila, zda si dokázala zavolat pomoc a zda jí bylo pomoženo, neboť to už nebylo předmětem mého zájmu (jsem zlý).

Hlavní pocit z novinky je směřován k ještě většímu rozevření již tak napěchovaného výrazu. IGORRR na "Hallelujah" dotáhl nepochybně více metalu (black metalové výjezdy jsou skutečně poměrně časté) a celkově sound otevřel dalším novým prvkům a jejich nezbytným kotrmelcům. Ještě k tomu black metalu - jaký jiný styl než právě black je naprosto nevhodný ke zvolání "Hallelujah"? Pak je vše vpořádku... Albu se celkově dostává širšího a bohatšího rádia, čemuž dopomohli hlavně angažovaní hosté. Některé z nich určitě stojí za to zmínit. Je zde možné slyšet, jak se v tomto extrémním ruchobordelu vznáší citlivý barokní vokál Laure Le Prunenec (jinak avantgardní duo Öxxö Xööx), kytarové řezivo zase na počkání dodal Teloch (Mayhem, The Konsortium) a zde bych dodal, že velmi vydatně a jen slaboši si nepřiznají, že kope zcela nesvatě. Dalších pár pozvaných následuje, ale není nad IGORRRovo souhrnné charisma a schopnost navrstvit do jedné skladby několik druhů vzájemně se vylučujících motivů. 

Na "Hallelujah" se v tomto ohledu dostal zjevně nejdál. Je to o tom, že IGORRR je nadále tím IGORRRem, který kroutí uši do kroužku, jen ví kudy se vydat a kam se posunout. Komu se nebude novinka pozdávat právě z důvodu snadné identifikace pokaženého vkusu francouzského umělce, nemohu s ním souhlasit. Až se zdá (není to tak úplně pravda), že mimořádná kvalita předchozího alba "Nostril" strádá. Ono ve skutečnosti jen tak trochu zůstává, i přes všechny své evidentně ukočírované přemety, stát v jedné rovině a vůči novince není tak dobrodružné. A když si dokonce vzpomenu a pustím ještě starší desku "Moisissure", tak ta mně ve srovnání s novinkou připomene spíš rozčepýřený minimalismus, než stylovou ekvilibristiku. "Hallelujah" je jinde. Je živější, údernější a představuje momentální IGORRRův vrchol tvůrčí vyšinutosti. Když už extrém, tak tento, se vším všudy.