Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moonreich jsem si z řady dalších vyloženě vyhlédl. V moment, kdy novinka Fugue začala kolovat internetem a pak, když u dveří zazvonil pošťák Jirka s promo balíčkem, ze kterého čouhal pěkný digibook, tedy hezky v šedé barvě a s citlivě řešeným designem vybavená knížečka, kterou je opravdu radost listovat. Povedená záležitost, kterou jistě ocení nejeden sběratel. Podobně sympaticky na mě působí také hudební pojetí komba, ve kterém se snoubí zvrácenost s temnotou a progresivní přístup k dané problematice, aneb kterak býti nechutným bubákem, ovšem nekončit povalený s lahví levné kořalky někde ve škarpě, nýbrž zaníceně sedíc v hale knihovny s poznámkovým blokem nad hromadou odstavců. Moonreich beru jako ty, kdo se snaží hnout zatuchlými vodami, nedbat jen na špinavou podstatu stylu, ale tuhle špínu povyšovat na umění. Black metal Moonreich je vznešenější než klasická jména žánru, ale přesto stále ponořený do bahna spodiny.

Nevím, zda členové kapely pobývají na zámku či v draze vybavených laboratořích vrchnosti, ale každopádně se snaží tu primitivní slupku poodkrýt a nechat pod ni nahlédnout i ostatním. Dokonce ani netuším jaká je současná sestava kapely. Jen se tak domnívám... Nové promo fotky na mě dělají dojem one man projektu, booklet taktně mlčí a hovoří pouze o Moonreich, encyklopedie zas nechává (možná už neaktuální) informaci o čtyřech členech. Mno, chytil jsem se poslední možnosti, pokud je špatná, sorry jako...

Fugue je čtvrtou deskou těchto misantropů a jestli jsem se v minulosti této kapele věnoval jen velmi okrajově, dnes jem plně ponořen a nechávám se vlákat do záludně hořkých pastí. Hudba Moonreich neoplývá momenty, které by vás srazily do kolen, je to vlastně poměrně nevýrazně a dost možná i přízemně působící materiál, v němž lze ovšem dohledat (a to poměrně snadno) netradiční postupy, nápady a chvilky, které tak trochu fádní pojetí vytáhnou do popředí. A je to právě tento na schovku si hrající model, co se mi líbí. Netluče vám do hlavy povely na první dobrou, kdy jako ovce následujete svého pána, je to skrytá genialita, kdo se snaží pomalu vloudit do podvědomí. I když v případě Moonreich bych termín genialita nechal spíš náznakům a zajímavým řešením schůdnosti uliček, které se chvilku zdály býti slepé. 

Fugue je směs temné psychedelie, progresivního cítění a typické blackmetalové zvrhlosti, jenž nadále dominuje a pojímá zlo za své se stejným zanícením, jako tak činí mnozí podzemnější kolegové ve zbrani. Je v tom však kus civilního úpění nad zkoušenou duší, je v tom dobývání vlastních pohnutek, které jsou svým charakterem těžší na vstřebání, než aby byly podávány za asistence primitivního bordelu, kde stačí, když v noci svítí měsíc a v lese popochází podivná postava v kápi. Tady to neplatí, tady je třeba hledat víc.

Stejně tak je Fugue směsí melodií a zvířecí bestiality, která má své gró v jednání skze pudy, ale když má možnost čichnout k pestré zábavě servírované v zámeckém parku, tak tu možnost využije. Moonreich hrají netradiční black s tradičními opěrnými body. Jejich území bych do budoucna viděl jako jedno z těch, jehož hranice se mohou zásadně posouvat. Však vyčkejme. Dnes je to dobrá práce, průrazná a otevřená, v níž lze vycítit velký potenciál. Že se bavím o čtvrtém albu kapely jako o tom, v němž dříme potenciál? Ano, stojím si za tím a nečiní mi to žádný problém.