Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V Cradle Of Filth nastaly dva roky pauzy, aby po nich přišlo vydání dalšího dlouhohrajícího počinu. Deska dostalo podivného názvu Darkly, Darkly, Venus Aversa. Že by letmý odkaz na prastarou píseň Darkly Erotic? Nejspíš jen můj spiklenecký odhad. Je to rok 2010, který s sebou přinesl mnohé. Však vzpomeňme na Abrahadabra konkurentů Dimmu Borgir, nebo We’re Here Because We’re Here spojenců Anathema. Samozřejmě toho bylo vícero, ale tím se nyní nebudeme obtěžovat. Obtěžování si totiž do sytosti užijeme se samotnými Cradle Of Filth.

Nebyla by to ta správná kolébka špíny, aby se v ní zase někdo nevystřídal a nezpřeházel. Proto už snad nikoho nepřekvapí, že post kytaristy byl rozšířen a během nahrávání testován. Máme zde nového kytaristu James McIlroye, který zběhl po natočení Nymphetamine a nyní se vrací zpět. Druhým avšak nyní pouze hostujícím kytaristou je Andy James hrající v kapele Sacred Mother Tongue. Dalším novým členem je klávesačka a zpěvačka v jedné osobě – Ashley „Ellyllon“ Jurgemeyer. Její hru jsme již mohli pochytit dříve ve spolupráci s kapelou Abigail Williams. Veškerou klávesovou práci však sama nevykonávala. Nápomocen jí byl Mark Newby-Robson, který už s kapelou spolupracoval na desce předchozí. Tentokrát se však Mark zaměřil pouze na samotné orchestrace a aranže chorálů. Tím se dostávám ke zbylým hostům, kteří mají na svědomí výše zmíněné sbory a dohromady jich je šest. Ještě nám tu však zbývá jeden host. Sarah Jezebel Deva, tipujete? Ne, přátelé, tentokrát její hlas na albu ani nepípne. Ženský vokál zastoupila Lucy Atkins. Sarah však směle utírá slzu a debutuje sólovým albem A Sign Of Sublime. Možná proto se na albu nepodílela. Tak si to shrňme. Sestava Cradle Of Filth roku 2010 vypadala následovně: Dani Filth – zpěv, Paul Allender – kytara, James McIlroy – kytara, Dave Pybus – basa, Marthus – bicí, Ellyllon – klávesy.

Facku bych dal tvůrci obalu. To je jedním slovem sloní průjem. Tématicky absolutně mimo mísu a barevně ještě mimo koupelnu. Sakra, řekněte mi, co je na tomhle obrázku „Darkly“? Použití barev? Dost možná. Nad tímto výjevem se dovedou agonicky svíjet snad jen vyznavači emo stylu, obdivovatelé gothic a symphonic metalových skupin a křehké duše náctiletých, kterým nikdo nerozumí. Za tenhle přebal by se nestyděla ani Apocalyptica, která v té době vypustila 7th Symphony. Ne, tady už je něco špatně… Buď Danimu hráblo a příliš se zakoukal do křepčících fanynek pod podiem, nebo nám taťka senilní (a to to není žádný stařík). Obrovské mínus.

Tak, první kontakt s albem máme za sebou. Tedy alespoň, ten vizuální. Co však říci dále o hudbě samotné? Tak předně se podíváme na zvuk… Nebo radši ne? Nebudu Vás napínat a klidně Vám řeknu, že je to další kramle do rakve. Při větším shluku hlubších tónů to celé nepříjemně duní a při ostrých výškách se to jaksi sype. Čím to? Že by byl někdo z inženýrů zvuku hluchý? Asi ano. Ach, jo další body dolů…

Takže už nám zbývá jen ta hudební náplň, na kterou se ostatně těšíme nejvíce. Notoričtí stahovači, stejně nic jiného nechtějí znát. Tak co, budu aspoň teď milý? Myslíte si, že se pod tou slupkou fialovo-červeno-černého zjevení a nánosem hluku skrývá krásné jádro? Zase vedle… Přílišné holdování symfonickým orchestracím utkvělo kapele v hlavě a nehodlá jej pustit. Jasné, vždy to k nim patřilo a v podstatě si díky této vložce vydobyli cestu, ale tehdá to mělo smysl a spád. Ty staré songy se dají dobře pamatovat, ty melodie byly uhrančivé a dech beroucí, jedním slovem – krása. Dnes je to všechno pryč a kapela se plácá v blátě vlastních nedotažených nápadů. Nemůžu si pomoct, ale jedna písnička je stejná jako ta druhá, třetí, osmá, šestá, jedenáctá… Zbytečně se kapela snaží být tvrdá a vláčí posluchače v divokém tempu. Zřejmě pro pocit, že posloucháme něco nesmírně drsného. Symfonie vstřebávám jen jako nepotřebnou a zbytečnou kulisu, žádný moment, který by mne nadchl a posadil. Koutkem oka raději pozoruji, jak venku prší. Myšlenky pochodují pryč a utíkají tak snadno… Počkej, soustředně se sakra! Opakující se motivy a kompozice mi však na koncentraci nepřidají. Sem, že až dospěli stvořitelé jedinečného Vempire? Tomu se mi nechce věřit a jsem tak nadšený, že ta nekonečná deska již dohrála…

Pro milovníky tortury existují rozšířené bonusové edice. Klasická verze alba obsahuje celkem jedenáct kousků trvajících dohromady trošku přes hodinku. Na limitované edici (bonusové cd) se objevují ještě další čtyři skladby: Beast Of Extermination, Truth And Agony, Mistress From The Sucking Pit a Behind The Jagged Mountains. To, ale není zdaleka vše. Ještě existuje další fanouškovská speciální edice (taktéž bonus cd), kde je písní hned osm. Krom výše zmíněných čtyř je tato verze rozšířena ještě o písně: Adest Rosa Secreta Eros, The Cult Of Venus Aversa (demo verze), The Nun With The Astral Habit (demo verze) a Deceiving Eyes (taky demo verze). Měl jsem možnost slyšet tu prostřední variantu a mohu Vás ujistit, že bonusové skladby takřka ničím výjimečné nejsou, neb se nesou ve stejném stylu jako celé album. Docela bída což?