Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Crematory symbolizují počátky gothic metalu v Německu, jsou kapelou mnoha tváří a výrazných melodií. Jsou příznivci jednoduchých kompozicí v rozvržení sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén-konec skladby. Crematory tu jsou už 23 let, což je slušná doba a také mají za sebou 12 alb, jeden poločas rozpadu a namnožení vokálního výraziva na dva hlasy. Crematory jsou klasická, gotickým metalem říznutá parta z Německa, která svou národnost ani na chvíli nezapře. A víceméně víte, co od ní čekat.

Antiserum jsou Crematory verze 2014 a v jejich případě to znamená těžký příklon k industrial metalu, řetězům, fetiš oblečkům a lebkám v moderním designu. Klávesy zní jako od známých stadiónových vymetačů Scooter (Shadowmaker), Katrin se u kláves (slušná videoklipová reklama na Korg) vrtí v korzetu. Hudba na Antiserum šlape / mašíruje podpořená zhusta elektro podkresem, nic moc složitého to není ani textově (glosy typu prach v prach se obrátí ke Crematory patří). Opět jsem se ujistil o tom, že největším přínosem pro kapelu bylo to, že se Matthias pustil do zpěvu. Jeho hlas je parádní, většina refrénů stojí na něm (případně na kombinaci growlu Gerharda a Matthiase) a skupina si moc dobře uvědomuje jeho potenciál. A to je jedno ze dvou pozitiv nové desky.

Pozitivum číslo dvě je i přes mnohé výtky (ty jsou ale věcí vkusu a míry vaší tolerance) klávesový rejstřík Katrin, která hudebně zcela zjevně směřuje jinam než zbytek party. Na albu je řada momentů, kdy přesně trefila syntetické rytmy do řevu kytar a dunivé rytmiky a všechno sedí, jak má. Na druhou stranu docela těžce nesu to, že se z kdysi slušné metalové gothic party stal jednoduchý dance-pop válec. U dobrých třech čtvrtin skladeb by stačilo odebrat kytary a bicí, mírně stáhnout Felixe a líbivé popové skladby tu sviští jako na kluzišti. Odebrat i vokály a přidat vkusný beat, tak s klávesovým rejstříkem by to udělalo oblíbené hity na jakékoli diskotéce. Samozřejmě kýč jako prase, občasně zajímavý samplík to nezachrání. Ale jak už jsem řekl, je to věc vkusu každého z nás.

Hudba Crematory se opakuje album od alba vlastně už od jejich začátků, žádné experimentování co do složitosti skladeb ani nikdo neočekává. Crematory nejsou skladateli úžasných rifů, nikdy svůj rejstřík kupodivu neobohatili ani o stálý ženský zpěv (což dodnes oceňuji). Bohužel svou jednoduchou hudbu připravili o svou sílu díky křečovité snaze naroubovat do ní taneční elektroniku, líbivě atmosférické kousky jsou dávno fuč. Tahle deska bude mít každopádně úspěch – hopsačky jsou jako dělané na koncertní dovádění, germánské mašírování za řevu kýčovitých kláves také. A Crematory to neřeší, poměrně je to baví.

Za sebe mohu říci, že tuhle recyklaci jsem silně odpískal. Jejich příklon k elektro vyznění zaváněl průserem už delší dobu, ve své době se to podstatně lépe povedlo Evereve. Ti ale dopadli, jak dopadli. Nová deska tu nebyla od roku 2005, kapela přišla o většinu svého osobitého kouzla, protože řinčet řetězy se musí umět a u mnoha smeček to končí právě tady a je to žalostné.

Ke zvuku řeknu pouze zkratkovitě to, co šlo očekávat: přeřváno až to bolí, žádný nástroj nezní přirozeně. Syntetické album pro syntetické uši.