Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele Klone už se na našich stránkách mluvilo. Kolega svého času zaostřil pohled na jejich poslední řadovku Here Comes The Sun z roku 2015. Už tehdy jsem cítil, že velcí kamarádi z nás nebudou, celé se to jaksi lepilo, sladkobolné melodie vyvolávaly z hrobů staré prohry a rány, na které jsem dokázal úspěšně zapomenout.

A teď tu sedím s jejich novou deskou, která může být ještě zhoubnější. Jde o unplugged album, které kapela nahrála živě v Theatre de La Coupe d´Or de Rochefort. Jeho náplní je průřez posledními dvěma řadovými alby, tedy zmíněným Here Comes The Sun a o tři roky starším The Dreamer´s Hideaway.

Ne vše se hodí odpojit od elektřiny, vypadlé jističe můžou dost uškodit a nemyslím jen zkažené maso v mrazáku. Právě Klone jsou toho příkladem. Dle mého názoru se tímto způsobem jejich mdlá hudba rozředila nad únosnou míru. V elektrifikované verzi mají jejich vesměs klidné a zvolna plynoucí skladby jakýs takýs drajv, nástroje mají jistou energii schopnou udržet pozornost a má to určitý šmrnc. V akustickém provedení se všechny malé výhody ztrácí, nepříliš výrazné barvy ještě vyblednou a skromné kouzlo je pryč. Ze všeho zbyl jen silný zpěvák, na kterém celý experiment stojí a zbytek je pouze nudný doprovod, který to nějak odbrnká. Síla ukrytá v melodiích se neztratila, ale umírněné, slaboduché aranže jim neprospívají. Jde o hodně slabý řeďák klasické nahrávky.

Naprostým zklamáním je pak pro mě předělávka People Are People od Depeche Mode. Jde o skvělý příklad toho jak jde zkazit originál. Skladba je stejně unylá jako ty autorské a nenabízí žádný nový pohled na skutečnost, že lidi jsou zkrátka lidi. Nahrávce mohla pomoci účast hostující hráčky na akordeon, perkuse a piáno Armelle Dousset. Umím si představit, že zvuk akordeonu by to celé mohl někam posunout. A opravdu, v těch vzácných momentech, kde se harmonika chopí šance v tichém rozjímání, se mi posune rafička na pomyslném barometru zájmu. Kamenem úrazu je to, že se skoro nedostává ke slovu a její role je tak titěrná, až smrdí zbytečností.

Těžko se mi píše na něco, co mám problém vůbec doposlouchat do konce. Nuda a nic než nuda. Řadovky rozmělněné k nepoznání.