Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele Slugdge jsme už jednou psali, ale nedalo nám to vzít to všechno ještě jednou a podrobněji. Navzdory tomu, že to není čerstvá novinka a navzdory tomu, že už o ní byla kdysi řeč. Zanechala v nás hlubší než běžné dojmy. Takové víc slizké...

Tahla kapela ze Spojeného království je totiž fakt něco. Nejen že překvapuje svým jménem, ale nazvat své album po vědě o měkkýších, navíc v esoterické rovině, to je prostě nápad hodný obdivu. A baví mě to jako prase, je to vtipná a současně vymakaná hudba se spoustou technických detailů. Zoologismus v této formě má potenciál přitáhnout všechny, které přírodopis základní školy neoslovil a nezmar hnědý pro ně zůstal jen mlhavou příšerou z nočních můr. Slimáci, houby a další měkcí tvorové jsou zde přeneseni do tvrdé formy progresivního metalu, obalují se tvrdým krunýřem a stávají se oříškem k hlasitému rozlousknutí. Nejde o suchopárné definice druhové pestrosti, texty jdou do široka a o měkké téma se někdy jen lehce otírají, ovšem pocit choroboplodných částic, plísní, hub a šneků je všudypřítomný.  Do toho otázky Boha, vědy a lidství, celostní koktejl.

Pestré barvy z přebalu desky Esoteric Malacology se podobně jako u jejich minulých alb zvolna vlévají do hudebních střev. Je to fantastický, barvami hýřící obal provokující představivost. Při hlubším zkoumání může působit trošku nechutně, ale barvičky spolu ladí a vždy se dá uhnout očima někam jinam. Prodírat se vlhkými kličkami a záhyby je zážitek jak vizuální, tak poslechový. Hudební mana na mně nenechala nit suchou a zakrátko jsem ronil sliz.

Rozšafná hudební témata nemají ostré hranice a jde o technicky dokonalý příklad zhmotnění přírodopisného poznání. Progresivní death metal se ukazuje jako ideální metoda pro tento typ výuky. Hudební zákruty odpovídají oblým tvarům slizkých tvorů a riffy řežou jako písek, po kterém se tihle tvorové plazí. Zpěv je zaujatou přednáškou odborníka, který tajemnou krásu těchto tvorů považuje za něco úplně normálního. Odborné výrazy, poučky a bádací postupy nepůsobí sevřeně, hudební svoboda je nade vše a v učených hlavách zraje touha trhat žánrová pouta. Převažuje hrubý vokál, ale své místo zde má i čistý zpěv, autoritativní hlas, který lahodí uším nateklým moudrostí. Ostré hrany a tvrdost death metalu retušují melodická sóla, kapela tu a tam využívá klávesových plošek, aby tvořily mosty mezi rozmanitým tokem biologického materiálu. U předchozí desky mi nazvučení kláves připomínalo pseudozvuk spinetu u italských Sadist, letos nabyly univerzálnější podoby.

Jak přibývají poslechy, čím dál víc se utvrzuji v názoru, že je to nadmíru chytrá muzika. Tolik nápadů zpracovaných špinavým řemeslem, které útočí tvrdostí, měnícím se rytmem a střídáním nálad, jenž je místy až osudové. Album na jednu stranu ctí prapor hutného deathu, aby na sebe jinde vzalo atmosféru lehce pouťovou, kdy se školometská vážnost vypaří. To je chvíle, kdy by někdo mohl správně tipnout odkud Slugdge jsou. Ta stará, dobrá Anglie a podivné spolky křížící atmosférické výrony s vyšším uměním. Akercocke, Voices, tímhle směrem to lehce táhne. Pomalé, melodické, až dojemné pasáže mají stejnou důstojnost a charisma. To ostatně probleskuje celým albem, jen je víc skryto pod vrstvou mazlavé hmoty.

Ta naštěstí neuškodila zvuku, který je čistý a ostrý, a umožňuje vidět do nitra slizké říše. Člověka ten detailní pohled může napoprvé odradit a zhnusit, ale bez zbytečného ostychu je to krása, kterou je třeba ocenit a vyzdvihnout. Ti měkkýši si to zaslouží.