Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na někoho může zaklínadlo „hard rock“ zapůsobit zapuzujícím dojmem a ve většině případů i celkem rozumím oné odtažitosti, ale kdo by neuznal kvalitu písní těch párplů, dorsů nebo cepelínů. Já osobně mám tyhle dinosaury rád a kapely z jejich doby mi nevadí. Ta současná už však daný žánr velmi zřídka dokáže předvést v zajímavém provedení (aniž by zněla zcela zaměnitelně). Výjimku přinesla třeba v roce 2014 skupina The X-Ray Harpoons s albem Get Attuned To Our Tyme (totální reinkarnace Morrisonovy kapely), nebo třeba Hexvessel na When We Are Death také zapůsobili víc než skvěle a songy z téhle nahrávky mi občas začnou samy od sebe rezonovat hlavou. Odvážně tvrdím, že po jejich bok lze zapsat i Year Of The Goat s třetí řadovkou Novis Orbis Terrarum Ordinis.

Obal i název desky ve mně nejprve evokoval zas nějakou bubákovskou blackovku, jenže pak se z toho vyklubalo něco zcela odlišného a nutno jedním dechem dodat, že neméně chytlavého. Jak s oblibou říkám: nesuď knihu podle obalu. Kapela se sice snaží nalákat posluchače z řad okultního doom rocku, což jim nemám za zlé ani v tom nejmenším, ale pořád tam jasně dominuje ten sedmdesátkový odér zvonáčů, barevných svršků a indiánských čelenek. Ne, že by sem tam nezačoudilo chrámové kadidlo a atmosféra nedostala takřka liturgického výrazu (a fakt zapomeňte na batůžky z Polska v jakékoliv fázi jejich rozvětvené historie o třech albech, která k sobě vzájemně patří i nepatří). Jednoduše proto, že pánové ze Švédska zrození v roku kozy to s nástroji pěkně umí. Nebojí se svůj zvuk proložit stonerem, kdy mi celkem často na mysl vbíhaly kněžky Witches Of God. Tahle kapela se mi připomínala zejména obdobným zpěvem a určitou veselostí.

Je jasné, že tu nepůjde o svařování pout nějakých odvrácených žánrů. To oč tu běží, je kvalitně podaná klasika. Příjemná muzika, která se nesnaží být přehnaně uměleckou hodnotou, ale inspirativním podkladem. Třeba je naprosto skvělé, jak funguje taková obyčejná věc jako je rozložení alba. Nechybí svižné výpaly, osobitá sóla, chytlavé vokální linky a taky nějaká ta balada není vyškrtnuta. Tahle deska má jednoduše všechno, co správné rockové album má mít. A ze všeho nejvíc - je to strašně návykové a zábavné v tom dobrém slova smyslu.

Někdy zkrátka stačí hodně málo k tomu, aby se spokojenost dostavila. Krásné věci nemusí být složité a nemusíme k nim mít divoký manuál. Ta skvělá věc je někdy tak prostá… Tohle album je právě takovým tím obyčejným, přesto v celém rozsahu krásným dárečkem. Baví mě to a věřím, že živě to sedmnáctýho května na Chmelnici bude pěkná jízda.