Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Znáte motory fungující na principu náhodných výbuchů? Bum rána, klid, skřípne to, dvakrát bouchne a rachotina se pohne. Zvukový koncert starých kraksen, se kterým se už jen tak nesetkáme, přesto nebo právě proto díky nim můžeme získat  zcela odlišný pohled na svět. Proč o tom mluvím? Jedna z takhle razantních a jakoby náhodných detonací mě během měsíce lásky upozornila na nové album kapely Crowbar. Nese příjemný název Symmetry In Black a oděli ho do jednoduchého, slušivého obleku, který neslibuje nic, co nelze splnit.  Desky těchto Amíků nevychází v žádných pravidelných periodách, jednou to prostě bouchne a nad silnicí se zatočí oblak těžkých par. Jakmile při řízení nedáváte pozor a humus nasajete z plna hrdla, zažije nejspíš divokou jízdu.

Kapela solidních řízků semknutá kolem Kirka Windsteina, kterému se vlasy již dávno přemístily z temena na bradu, tu letos stojí se silným materiálem, který já osobně řadím docela vysoko. Oproti minulému Sever The Wicked Hand přibilo pár kapek živé vody, bobří hráze utržily několik trhlin a voda nabrala spád. Díky tomu je Symmetry In Black pestrá a zábavná deska, jakkoli se to může zdát divné, zvlášť pokud dáte na zakořeněné dodržování stylových škatulek. Právě díky tomuto efektu mě deska nabídla překvapení, které plynule přešlo v potěchu duše. I když se Crowbar rádi brouzdají opilým krokem v padlé rose soumraku a kalným zrakem registrují poslední obrysy reálií, rozhodně nepůsobí jen jako depresivní a ufňukané pipiny, ale přináší i potěšení z dobře odvedené práce a z nápadně živé desky. Jako v kádi mísí vlivy ročních období, která se projevují větší oblačností, než tomu bývá třeba v srpnu, přesto i světlo blesku poskytne naději světla v dominujícím šeru. Veselé album to není, to ani nelze čekat, ale stejně tak si u něho nepřehodíte kravatu přez kliku. 

Pár poslechů a čím dál víc se mi potvrzuje skutečnost, jak trefně jméno kapely souzní s její tvorbou. Takový pajsr (crowbar) se zapře a za zdánlivé nečinnosti vyvíjí sílu nevídanou. Materiál praská, uvnitř probíhá neviditelné pnutí a posléze povoluje. Potřebuje svůj čas stejně jako nabízené skladby. Album už na první kontakt probouzí  zájem a hýří atraktivitou. Za plynulého postupu průzkumných legií jsem upadal do stále silnějšího okouzlení a zároveň v něm nacházel řadu povědomých zážitků, které mě hřály u srdíčka. Síla příjemných vzpomínek ponejvíc vykreslovala atmosféru společných rande s Alice In Chains. Hlavně v potemnělých, něžných pasážích s doprovodem čistých vokálů je srovnání nejmarkantnější. Stylově se obě kapely v mnoha momentech velmi těsně třou a situaci zachraňuje metalový základ, na kterém Crowbar vytrvale staví.

Přes ulici to mají i ke smečkám Pantera, Down nebo Baroness. Z našich luhů a hájů se do symetrie tu a tam zamíchá stín SDOS, jen aby hutnou, líně se míchající matérii provětrali pukáním trashových bublin. Jinak se materiál beze spěchu odvíjí z cívky pomalých, podladěných riffů, které úspěšně brání roztočení centrifugy do příliš vysokých otáček. Kousek nad zemí a za asistence přízemních mrazíků si budeme odírat nechráněná kolena na kost a ještě za to poděkujeme. Tohle je příjemná a dobrovolně podstoupená bolest.