Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Neuplyne rok, aby Ty Segall se svou až autistickou důsledností nevydal desku. Nebo dvě. Anebo tři. Loňská sklizeň kromě alba předělávek Fudge Sandwich s výbornou (nejen) skladbou The Loner, společné nahrávky s White Fencem (album Joy) zahrnovala především jednu z nejlepších jeho sólovek Freedom’s Goblin, která byla současně zatím jeho nejdelší. Navzdory délce ale dokáže bavit od začátku do konce - skoro by řekl, že jde o nejpestřejší Segallovu kolekci, jakou kdy vydal. Možná právě proto byla moje cesta k ní celkem složitá, trvala delší čas, ale zato dospěla do fáze až nekritického obdivu.

Od nové desky jsem proto nic moc nečekal, předchozí vypětí zanechalo následky skoro bych si troufnul říct na obou stranách, a tak jsem zaklekl do vyčkávací pozice a nevyvíjel žádnou vstřícnou aktivitu. First Taste mě proto zastihla v situaci, kdy jsem si byl téměř jistý, že dál než minule dohodit nelze a v podstatě si to teď - bohatší o několik mnoho poslechů - myslím stejně tak. Novinka podle všeho spíš jen zapadne do řady jeho sólových desek, ale nijak zvlášť z ní vyčnívat nebude. Což může znít jako poraženecké řeči, ale to, že Segall nenahrál vynikající desku, ještě neznamená, že nenahrál dobrou desku.

Docela dobře si vybavuju svoje myšlenkové pochody při svém osobním hodnocení různých desek od Franka Zappy, kde proti sobě vystupovaly dva zásadně odlišné přístupy: za a) Frank Zappa byl génius a za b) automaticky to neznamená, že všechno co nahrál, je geniální. Ty Segall mi Zappu v mnohém připomíná a rozhodně to není jenom kadence nového materiálu. Ve výsledku pak sblížení oněch dvou pohledů (ať už u Zappy, nebo u Segalla nebo u kohokoliv jiného) znamená, že lze mít radost z každé desky, byť s vědomím, že není tak dobrá jako některá jiná. Tak už to prostě v životě chodí.

First Taste je pro mě především album založené na plnosti a mnohdy až komplikovanosti aranží. Segall dostal do finálního zvuku dlouhou plejádu nástrojů a tvrdý syntezátor v úvodu první skladby je jen malý předkrm toho, co pak na nahrávce následuje. Upřímně si myslím, že místy si to zasloužilo střízlivější přístup, místy je zvuk zahlcený množstvím stop a působí buď nepřehledně, nebo odvádí pozornost a nedá vyniknout zajímavému momentu, který se topí v balastu nástrojů (refrén v Lone Cowboys). Nepopírám, že to musela být práce, že tomuhle přístupu chybí fantasie nebo patřičný hudební kumšt, ale jako posluchač příliš často nabývám dojmu, že někdo pro stromy neviděl les.

First Taste je pro mě taky dost sonické album. Ruku v ruce s množstvím nástrojů jde i jejich nekompromisně pojatý zvuk, mnohdy dost zkreslený, mnohdy přebuzený, modulovaný či jinak popravený k nepoznání. Místy v pohodě, místy to bolí v uších (The Fall) a na mysl se mi vkrádají nelichotivé výrazy nevhodné pro veřejný prostor.

Při celkovém pohledu nelze desce upřít maximální pestrost. Nenajdete dvě podobné skladby - zvuk každé jedné se liší, ke každé Segall přistoupil jinak, s využitím jiné palety nástrojů. Album tak není problém vnímat a užívat si jako zajímavý experiment jednoho potrhlého hudebního genia, což ale jaksi automaticky neznamená i komfortní poslechový zážitek. Nato je rozpětí desky příliš široké a posluchač musí často přenastavovat své vnímání - od sonických věcí typu Taste nebo The Fall, k lehkým pohodovkám Ice Plant či The Arms, od čistých experimentů When I Met My Parents ke country skladbě Lone Cowboys, která by mohla mít pevné místo na soundtracku k nejednomu tarantinovskému filmu.

Album First Taste toho z pohledu čistě hudebního nabízí hodně, ale někdy nemám daleko k závěru, že toho nabízí až moc. Jedno přes druhé pak vyvolává lehký zmatek, který s rezervami zvládnou cvičení Segallovi fanoušci, ale představa někoho zvenku, bez předchozího očkování, je zatížena neveselými konci. Ostatně u toho Zappy to mám stejně tak.

P.S.: Krátké video z výroby netradičně pojatého futrálu na desku máte k dispozici ZDE.