Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cruor Cultum - Crown Of Beasts

Cruor CultumCrown Of Beasts

Bhut19.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Po strhujícím debutu přichází citelně slabší kus. Ovšem i tato nahrávka dokáže oslovit a zaujmout, jen nemá takové ambice.

Ne nadarmo jsem v nedávné době sepsal vzpomínkovou recenzi na debutový počin Brazilců Cruor Cultum. Vidina následovníka tehdejšího velkolepého díla si žádala drobnou přípravu a oživení. A tak se stalo, že v květnu tohoto roku kapela vypustila svou druhou desku se jménem Crown Of Beasts, a to prosím po dlouhých deseti letech.


Ten časový odstup je znát. Nejen co se týče samotného zvuku, který podléhá modernějším způsobům – tedy větší čistotě, ale jde hlavně o celkové uchopení black metalu. Autorská dvojice se nebojí drobně experimentovat a do díla vkládá několik, zprvu nepatrných vsuvek, které nahrávku ozvláštňují. Nejde o citelný zásah, ale při detailním poslechu je ono novátorství rozpoznatelné. Z celkového pohledu se už tolik nehrozí a nešklebí. Namísto pomalovaných zlověstných válečníků na obalu desky předchozí, přichází stylová kresba blasfemického rázu. Tolik typické okultní symboly jsou v pravidelném obrazci rozesety do každé části obalu. Motiv je to hezký a dobře odpovídá obashu samotnému.


Hudba, jak již bylo řečeno, doznala změn k modernějšímu pojetí. Upustilo se od sypačkového tempa, respektive míra kadence není tolik divoká. Ačkoliv časový harmonogram není kdovíjak dlouhý (půlhodinka), nevidím v tom jediný problém a na nahrávku tohoto charakteru to tak akorát stačí. Během této relativně krátké doby jsou důkladně přetlumočeny všechny aspekty řízného blacku s pohrdavým podtextem. Není zbytí se s čímkoliv mazat, utvářet plochy plné melodických vyhrávek a atmosferičtější kompozice. Stačí, když zasyčí síra a vše se rozjede stylem hodným černě kovové mašinérie. Deska je to proto více upřímná a přímočará. Jednoduše nastoupí, rozbalí svůj tmavý koberec, poukáže na jeho výrazné ornamenty, divák užasne, kapela koberec sroluje a zase zmizí v deštných pralesích Brazílie.

 

Přelet alba sluchovody je sice svižný a rychlý, ale oproti svému předchůdci jednoznačně slabší. Tehdy vše smrdělo zatuchlou garáží a podivným kouřem, naproti tomu dnes dýcháme horký vzduch rozpálené moderny a snahy se přizpůsobit jedoucímu vlaku. Black metal už za těch deset let nabral jiné kontury, přičemž Cruor Cultum jednoduše usnuli. Hodnotím tedy zcela průměrně, neb nejde vyloženě o vývar z ponožek, ale o poctivé řemeslo, které jen nepřišlo ve správný čas. Snaha se cení a z tohoto alba je cítit, jen mu chybí stupínky a madla, za které by se mohl posluchač chytit, čímž by se nadobro svázal s životem Crown Of Beasts. To se kapele podařilo před léty s Bloody Days On The Altar. Uvidíme příště, snad nebudeme čekat další dekádu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky