Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě se stále ohlížím za uplynulým rokem a mávám mizejícím ikonám. Nové album Cryptopsy je rozhodně jednou z nich, vidím je stejně ostře, jako když vyšlo. Je to návrat další legendární a pamětihodné kapely, která to přes zdánlivý kolaps dotáhla k další řadovce. Už jsem to ani nečekal, a tak když byla chuť, kochal jsem se jejich starou tvorbou, ze které musím vyzdvihnout božsky namlácené album None So Vile. To byly ještě jiné časy.

Ovšem přišla novinka pojmenovaná As Gomorrah Burns a po pár posleších věřím, že si své místo na slunci zaslouží. Už jen pro tu radost vidět vzkříšení kostrbatého loga Cryptopsy. Došlo k tomu už na obou dílech The Book Of Suffering, což jsou velice povedená EP, a současná řadovka tento návrat ctí. Podobně jako u spousty jiných kapel, i tady došlo ke snahám modernizovat a přizpůsobovat se novým výzvám, ale kdo o to vlastně stál? Kvalita starých jistot se potvrdila už po pár letech. A nejen z vizuálního hlediska.

Že kapela stojí a padá s bubenickým géniem Flo Mournierem, snad nikdo rozporovat nebude. Tahle latentní chobotnice dala punc celé řadě projektů a mohla by vysvětlit, proč vyhynuli první deathmetaloví dinosauři. Cryptopsy jsou ovšem domovská srdcovka a nové album přineslo důkaz o neutuchajícím zdraví karpálních tunelů tohoto krakena. Zdánlivý chaos přesýpaného štěrku a tepajících bucharů charakterizuje "Gomorrah" jako typickou nahrávku kanadské legendy. Díky výrazné roli rytmiky obecně se albem pohybujeme podle přesně vypočítaných a mnohdy nerozlišitelných intervalů. Nikdy to nebyl čirý death metal, faldy mu stále a důrazně větraly grindové fronty. Valivost musela uhýbat zběsilým výpadům, ve kterých se rozhodovalo, jestli je hezčí kytarový útok nebo bubenický nálet. Jakožto ctitel těžkých a zatěžkaných riffů bych tady sice mohl hořekovat nad nezastavitelnou mašinou, kterou dýchavičně a se stále většími problémy dobíhám, ale protože současně obdivuji složitost a krkolomné nápady, mám sto a jeden důvod se překonat a trpět dál.

Albu dominuje bláznivě divoká estráda těžko popsatelných zvrhlostí, které je nutné rozklíčovat. Což o to, při troše snahy se to dá. I přes to, že vám do uší stále řve nervní hlas dopáleného pacienta. Naprosto to odpovídá zběsilosti kytarových kreací, které velmi nerady slyší hudrování nad rychlým sledem myšlenek. Divoký charakter alba hrdě vykazuje blízkost grindového šílenství a štěkající vokalista co chvíli stáčí řeč na kouzlo prasečího ryku. Na své si však přijdou i ti, co ve všem hledají melodičtější atributy, jen se musí smířit se slabšími objevy. Melodie hrají druhé housle, uvědoměle ustupují brutálnímu zacházení, ale svůj podíl odehrají, takže není důvod je ignorovat. Nejde o nijak nadčasové nebo mimořádně dojímavé nápady, spíš jsou to ojedinělé kytarové výjezdy mimo rytmický chaos a strohou dějovou linku. Nejvíc mě baví tahání strun v závěrečné skladbě Praise The Filth, které kolísavým sjezdem kopírují cestu do trosek hořícího města.

Cryptopsy víc než co jiného předvedli, že je s nimi nutno počítat. Že roky v ústraní jim neubraly na chuti drtit a že agresivní způsob hry je stále jejich oblíbenou metodou. Album jako takové nic nového nepřináší a s klidným svědomím se může zařadit na pulty koloniálů, kde si ho mezi jinými někdo vybere. Chybu neudělá, ovšem vedle čekají i další možnosti.