Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Óreiða - The Eternal

ÓreiðaThe Eternal

Victimer2.8.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Třetí album Óreiða vyráží na cestu za věčností a doprovází ji rozvážným a syrově atmosférickým procesem poznání.

Vulkanický jednočlenný projekt Óreiða a jeho atmosférický black metal díl třetí. Po rychlém a monolitickém debutu, ve kterém našel zalíbení nejeden milovník epického severu, přišel čas z archívů vyhrabané lesní mystiky Nóttin, aby letošek patřil cestě za věčností, nebo-li The Eternal. Původní tajemství okolo projektu bylo prolomeno, autor odhalil svou identitu a také koncept nového alba. Cestu a poznání, že nic jiného než právě cesta v životě lidském není. Ani po setkání s věčností se člověk nezastaví a hledá dál. Tam, kde první album surově rozplétalo atmosférický výhled na studené moře, se tempo na Nóttin zpomalilo a důraz byl kladen víc na dřevní vyznění, jak na magmatický vír vyšších otáček. Novinka v tomto ohledu pokračuje, je střednětempá až pomalá, a spojuje v sobě odkaz primitivního blacku ve výpravném módu s doteky jiných stylů a vlivů.

 


Ale vezmeme to postupně. The Eternal není vyloženě pomalá deska. Je spíš rozvážná, až pochodová. Samozřejmě, ve vší špinavosti. Neplatí to ovšem pro celý děj alba, najdou se výjimky. Tou nejzásadnější je třetí skladba The Climb, kde je potřeba použít sílu pro výstup a hrne se to po celou dobu v rychlém tempu. Někde v dálce jako bych dokonce zaslechl hysterické volání, ale možná je to jen zbožné přání a v mysli vyvolaný zvukový přenos. Celkově to ale není žádný blázinec, vše je děláno s typicky hrdinským zaujetím. Epika a atmosféra zkrátka vládnou. Také první a poslední skladba ve svých druhých polovinách přidají do kroku, ale není to tak rapidní, jako v případě The Climb. Jde hlavně o dodání intenzity a gradaci songů. Což se daří.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/oreida%20photo.jpg


Na The Eternal lze vystopovat i vlivy jiných žánrů. Nejvíce tento dojem svou odcizenější a do gotiky namočenou náladou prohloubí song The Apex. V pomalejším tempu se v něm odehrává víc strojového chladu, z něhož jde cítit post-punkový odér osmdesátek. Celá věc se odehrává zcela v mezích alba, první poslechy ani neodhalí, že si to štráduje trochu jiným lesem. Že se nevymyká. Až jak si ji pustíte blíž... Závěr v podobě titulního songu je zase zahlcen hustou atmosférou, košatou a neprostupnou. Taky kytary jsou plnější, nadimenzované. Tahle cesta na věčnost upomíná na shoegaze náladovky a jejich vyvěrající prameny melancholie. Není to patos, protože v gesci Óreiða nejde o nějaký sladkobolný výbuch emocí a slzavých údolí. Ta náklonnost je svírána typicky dřevním stiskem. Melodie a gradace skladby jsou ovšem moc pěkné.


Tu pochodovost, kterou v souvislosti s albem zmiňuji, má na svědomí hlavně úvodní skladba The Path. Masívní, těžkopádná a hymnická záležitost, kterou do horních sfér posílají paprsky klávesových slavností. A jakmile se zrychlí, připadám si jako na některém ze silně atmosférických alb Blut Aus Nord. Tohle je les, kde sovy nehoukají dobrou noc, ale zvěstují věčné zapomnění a blízkou smrt. Jako ráznou a hymnickou lze považovat také následující The River. Jen je spajatá víc s okolím, s přírodou a folkovým aroma. Tady je Óreiða doma, z těchto temných končin pochází.

 


S novinkou tohoto ostrovního projektu jsem si dával na čas. The Eternal vychází poměrně krátce po vykopávce Nóttin a loni jsem ve společnosti Óreiða strávil opravdu hodně poslechů. Dával si dohromady střípky a srovnával eponymní debut se starším, nově vydaným materiálem. Možná jsem se přejedl a potřeboval víc času na restart. Ten se nakonec povedl a The Eternal jsem strávil bez problémů, pěkně si vše utřídil. Otázkou zůstává, jestli mi za ta tři alba tento maník z Islandu vyklopil vše, nebo mi pořád zbývá pochopit víc. Óreiða rozproudí krev, naladí smysly a mocně vypráví. Tento projekt beru jako kvalitní atmo black se svérázně hypnotickou náturou, jemuž do nesmrtelnosti ještě něco schází, ale to své si řekne nahlas.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 9.8.23 17:53odpovědět

Ha, chystal jsem se na recenzi, ale Victimer jede jinou rychlostí. Podle mě je to prostě to, o čem má BM bejt - melancholie,samota, prázdnota a trocha té roztomilé naivity. Ale problém nastal, když jsem si jen tak z plezíru pustil debutovou desku Oreidy, která je ve své neživosti fakt o parník dál. Taky mě mrzzí, že pan Orejda odhalil ksicht a nenechal to jako čistě anonymní zničehonic projekt. Ta odlidštěnost také byla součástí zážitku.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky