Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Žďárskou kapelu D.O.P. jsem svého času viděl živě v jednom malém klubu a dojmy o kapele, která dokonale maskuje svoje schopnosti, jsou asi to jediné, co mi z celé akce zbylo. O to překvapivěji na mě teď působí už ne zcela aktuální, ale přesto pořád poslední album, které se do análů sice významně nezapíše, ale rozhodně překonává moje minimální až nulové očekávání.

Hodně syrový mix ostře řezané kytary, pragmaticky vedených bicích, jednoduché baskytary a nasraného vokálu asi nejvíc připomíná tvorbu Debustrolu. Celé album spojuje naprostá jednoduchost - zvuk ořezaný (a samozřejmě dost komprimovaný) až na kost, minimální používání efektů na kytaře, minimální instrumentální nápaditost, jednoduchá rytmika, jednoduchá kompozice, jednotný směr skladeb. Ze všeho je naopak cítit upřímná snaha hrát nikoliv komplikovaně, ale především upřímně a uvěřitelně, a pokud k uspokojení z alba vede nějaká cesta, tak právě tato. Vedle dlouhé řady kapel, při jejichž poslechu je mi trapně a stále se ohlížím přes rameno, jestli mě náhodou někdo nevidí a nemyslí si něco o tom, že už jsem se zbláznil docela, je album „Ve jménu míru“ především o vyjádření postoje – ke světu, ke společnosti, k dění kolem nás – a volba výrazových prostředků je skromná možná proto, že to prostě stačí. Jinak řečeno upřímnosti kapely věřím a vedle všech hvězdiček metalu, které dříve protest-žánr metal předělaly na trapný cirkus, mi je snaha D.O.P. nemálo sympatická.

Přiznám se, že jsem nepochopil název alba, když texty jsou obsahově především revoltou proti všemu možnému, zatínají se vám u nich pěsti a jejichž přednes je nasraný štěkot, mimochodem skvěle podaný. Zmíněná jednoduchost je samozřejmě podstatou i textů, ale právě tuhle přímost lze v duchu výše napsaného považovat minimálně za sympatickou. Netvrdím, že by práce s češtinou (ano, češtinou!) byla na kdovíjaké úrovni (navíc s několika prohřešky proti dobrým mravům mluvnice), ale opět – vedle velké většiny anglických textů tuzemských kapel, které přeložíte a vzápětí papír s poznámkami raději hodíte do koše, aby snad někdo nezačal přemýšlet o jejich hlouposti, je tahle přímočará kritika minimálně důstojným obrazem toho, že protestsong ještě nevymřel.

Pro vyváženost argumentace je samozřejmě nutné přiznat, že hráčské i kompoziční kvality kapely jsou na slabé úrovni, kytara je rytmicky řezaná až primitivně jednoduše (mimochodem jsem přesvědčen, že druhý kytarista by mohl výrazně prospět), řídce se vyskytující kytarová sóla vytváří dojem spíše pokusu o ně, bicí jsou zahrané na té nezbytně nutné úrovni a baskytara jakbysmet. Obdobně nevýrazný dojem zanechává i struktura skladeb, z nichž kdybyste vystřihnuli vokální stopu, zbude jedna dlouhá, nijak se neměnící kompozice. Kapela je nejsilnějí v přímočarých momentech, náznaky melodiky ve zpěvu nebo v instrumentaci nedopadají kdovíjak, ale je jich naštěstí minimum (s velkou výjimkou skladby "D.O.P.", protože ta společně s "Zůstali jsme sami"se povedla hodně). Edice CDčka je punkově jednoduchá a s obsahem dokonale spolupracuje.