Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dario Mollo / Tony Martin - The Third Cage

Dario Mollo / Tony MartinThe Third Cage

Michal Z11.4.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Urodila se heavy rocková klasika, trochu nečekaně. Tony Martin zraje jako víno. Já osobně se na padesát minut strávených s Mollo / Martin stěhuji o 20 let v čase nazpět. Pamětníci, jak jste na tom vy?

Italský šestiválec, pardon šestistrunec Dario Mollo je plemeno, jehož DNA by mělo být odloženo do rockové databanky pro případné oživování dávného chovu čistokrevných rockových a metalových skladatelů. Po deseti letech se rozhodnul oživit etiketu The Cage. Nyní trochu zamotaněji, neboť třetí albové pokračování v roce 2012 je pojmenováno sice "The Third Cage", ale celá skládanka převážně heavy rockových až metalových hymen vyšla pod etiketou Dario Mollo - Tony Martin (nebo Mollo / Martin, čert aby se v tom vyznal). Trochu nechápu matení příznivců, možná ale jen nevidím pod špinavou obchodní politiku, či výkruty manažerů hudebního „průmyslu“.

 

Tonyho Martina netřeba představovat, každý ho zná z účinkování u mikrofonu Black Sabbath, kam naskočil rovnou dvakrát a pokaždé jej střídal Dio. Málokdo však Tonyho sleduje i v jeho dalších štacích, i mně sešel z ucha. V aktuálním klipu k otvíráku celého alba jsem ho málem nepoznal, nebýt jeho charakteristického zabarvení hlasu a kukuče. Nicméně se klaním, takhle úctyhodně bych si přál stárnout. Kde se to tedy Tony a smečka horkokrevných Italů pohybuje? Stylově se nastupuje silným nadupaným heavy rockem a následně je prooraná celá plejáda zákoutí tohoto stylu, přes heavy metal k fusion rocku. Album zaobaluje hlavní devíza – nakažlivá poslouchatelnost celých padesáti minut kompletu. Nezastírám, že to stěžejní, na čem se staví, je hlas Tonyho Martina. Jeden z velkých hlasů, který nedošel náležitého uznání, znovu dokazuje, že bez pořádného vokalisty není dobrého heavy rockového alba.

 

Dario Mollo / Tony Martin - „Wicked World“

  

Mollo je patřičně nadaný kytarista a hlavně manipulátor. Umí brát od kdekoho, paleta jeho stylů je neomezená, nikoliv originální, každopádně zde ucítíte rukopis Iommiho, či všech kytaristů, co okusili slávu po boku Ozzyho. Ale výčet by mohl být nekonečný a stejně by nebyl úplný. Přesto se jedná o jasné vodítko, jak asi hudba projektu Mollo / Martin zní. Tony pravda schytal pár ran od času, ale úctyhodně svému hlasu stále vládne. Logicky už nedává plnou páru. Každopádně barvu, sytost, napětí a emoce prezentuje mistrovsky a uctivě ke svému datu narození.

 

Mohlo by se zdát, že se jedná o zaprděnou pradávnou hudbu, ale hudebníkům se podařilo vytvořit čerstvé, současně znějící, zemité, heavy rockové dílo, které má co pravit i v dnešní době. Klipový trhák "Wicked World" mě dokonale nakopává. Té skladbě nemám co vytknout, baví mě měsíce a konečného nabažení se stále nedocházím. Martin směle hazarduje se svým klenotem v hrdle, napíná jej na maximální možnou mez tak, aby nedošlo k trhu a pádu mezi vokalisty, kteří vstupují tam, kde nemají dávno co pohledávat. Hned úvodem mě energie alba strhává a plní optimismem z věcí příštích.

 

Jednotlivé skladby jsou postaveny převážně na základech vybudovaných Sabaty s Martinem u vesla a dostávají potřebnou injektáž současnosti. Mohlo by se říci, že se paběrkuje na dávno vymyšleném, ale hudební smetiště skladby míjejí a čerpají ze svěžích geneticky nezmutovaných plodů starých odrůd. Koncept alba je vystavěn skvěle, neb songy, hrající si s různými tempy a náladami, jsou vhodně poskládány a není možno se ztrácet ve shodách. Kdo má nastudované (dnes už klasiky) „Tyr“ či „Headless Cross“, bude jako doma ("Oh My Soul"). Každopádně k rozdmýchávání pozdní Sabatovské výhně dochází nesčetněkrát, ale už se v tom nebabrejme a užívejme si nefalšované kovové pnutí. Takových ryzích a poslouchatelných alb v dnešní době už tolik nevychází.

 

Naštěstí Mollo / Martin umí z kovárny vystoupit a pustit se do odlehčeného hard rocku ("One of the Few" či "Can't Stay Here"). Občas bych řekl, že se z beden line AOR melody hard rock, pro zasloužilé hudebníky a tatíky posluchače. Nicméně poslouchá se to náramně, ušetřeni amerického patosu a cukrkandlu, tyto škodliviny nahrazují náznaky kovu a vkusu. Ze všeho navíc sálá náramná pohoda a radost z hudby, které opakovaně tryskají do sluchovodů posluchače. Výtečná jemná příprava na další kolosální válcování silných plechů ("Still in Love With You" nebo "Wardance").

 

„The Third Cage“ mi dává naději, že brzy bude čtvrté pokračování, nebo cokoliv, kde uslyším Tonyho Martina. Hlas páně vokalisty, který by neměl mlčet, čas jde proti němu i posluchačům, tak jen houšť! Třeba opět s Lucassenem, bonusový disk jeho projektu Star One, právě s Tonym Martinem, stojí za opakovaný poslech. Ale to už je jiná kapitola. Mollo / Martin je jedním z vrcholů loňské ryzí heavy rockové scény. Dílo hodné mistrů, kde matadoři dokazují, že mládí musí občas jen čumět opodál. Nemám co kritizovat, výjimečná deska, na kterou mohu jen blahořečit. Kotouč, který ne a ne zastrčit do police mezi ostatní, marně čekající na další příležitost…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 4.3.20 8:23odpovědět

K této pecičce jsem se dostal hoodně zpětně, ale přece. Parádní hard rock s těžkými spodky a s jedním z nejlepších vokalistů se poslouchá fakt sám. Super věc!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky