Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ingested - Where Only Gods May Tread

IngestedWhere Only Gods May Tread

Sorgh8.1.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Řádná porce brutality, během které zbude čas zapět si lahodný refrén. Takoví jsou Ingested a jejich poslední studiovka.

Poslední půl rok se pravidelně věnuji poslechu alba Where Only Gods May Tread. To spatřilo světlo světa loni v srpnu a stojí za ním anglická brutální parta Ingested. Ta patří ke zkušeným drtičkám kostí, která o tomhle těžkém řemesle něco ví. A i když nejde o mimořádně výraznou nebo protěžovanou kapelu, jejich hudba dokáže být svým vlastním způsobem podmanivá a já na její volání slyším. Propláchnu hlavu, vymetu pavouci z uší a pak si zase jdeme nějaký čas každý svou cestou. Na straně kapely stojí čtrnáct let dřiny a pět alb, když nepočítám malé formáty.

 

Ingested si nezvolili cestu stylových prospektorů a jejich nahrávky nevynikají ani výraznou atmosférou. Jsou hluční, masívní a důrazní, přesně jako nějaká americká brutální chátra, která mydlí deathmetal od A do Z a zase zpátky. Neprovádí pokusy a nevymýšlí zlepšováky, ke stěstí jim stačí vzít vercajk do rukou a roztočit soukolí hudebních strojů. V neúnavném rytmu s vámi projedou exkurz do temných kapitol lidského světa a vám je jasné, že v tomhle pojetí metalu není prostor na stolek pro dva s kávou a croisantem. Jako vhodnější se jeví nějaká kotelna s dobře izolovanými stěnami. Tak už to bývá a Ingested nejsou žádnou výjimkou v hromadě dalších smrtonosných kapel. Jejich masivní deathmetal s brutální a hustou basou, kterou v rezonančním děsu ochotně podporují podladěné kytary, je zatěžkávací zkouškou každého bytu. Panelák se chvěje, soused tluče smetákem do topení a doplňuje bubenické inferno sázející do mozku jeden hřeb za druhým. Sleduji, jak kadence jejich bušení atakuje vyšší rychlostní stupně a proto si myslím, že řidiči a obdivovatelé parních válců se budou muset vydat jiným směrem. Kdo však tohle může, nebude se cítit ošizen. Postupem času přijdeme na chuť homogenní struktuře alba, které drží jako monolit, bez tvarových výběžků a ostrých hran, které by mohly narušovat úzké zaměření na cíl.

 

Kdo by si přece jen netroufal ponořit nohy do takhle divokého, konstantního proudu, toho můžu ujistit, že zlehka dojde i na atmosférku. A ne jen díky propagované výpomoci Kirka Windsteina (Crowbar), který svůj hlas propašoval do skladby Another Breath. Pravda, jeho hlas chraplavě konejší dosavadní brutalitu a snaží se zjemnit chladný dotyk nahrávky. Ale tato skladba má už ve svém rodném listu lehké zvolnění, odlehčený refrén ventilující dusnou netečnost. Jde o výjimku mezi všemi, nic podobného už se na albu neopakuje. Tohle album víc než čím jiným překvapuje množstvím hostů za mikrofonem. Jinak lze mínit už jen lehkou obměnu hrubozrnného vokálu z grindového ryku do guturálního chropotu. Umělecké cítění u nich dosahuje spíše suterénních hodnot, ovšem ve svém strohém oboru jsou mistry, kteří vám jakékoliv výčitky s klidem vymluví. Jsou to nebezpečné stroje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky