Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že existuje kapela jménem Forgotten Tomb, jsem samozřejmě věděl už dávno, ale ani nevím, z jakého důvodu jsem se nikdy nepídil, co vlastně tito italští depresáci produkují a proč jsou tolik oblíbení a přitom neznám nikoho, komu by se jejich muzika líbila. Jednou jsem je viděl na jakémsi festivalu a nijak mě nezaujali. Po přečtení víceméně záporných recenzích od svých kolegů zde na Echoes jsem měl chutí poslechnout si cokoliv od FT ještě míň, až jsem na ně zapomněl. Nyní mi přistálo promo alba We Owe You Nothing a já si řekl, že konečně si můžu udělat názor na studiovou tvorbu black/doomers Forgotten Tomb osobně. Po úvodu jako ze žurnálu se raději vrhněme na metal. Dost bylo keců!

Po potížích s autonehodou se protahované vydání nové, už deváté (uf!) desky stalo skutečností. Nevím proč, ale měl jsem Forgotten Tomb zafixované jako depresivní black a jaké bylo mé překvapení z úvodní a zároveň titulní skladby, která se ve středním úderném tempu pouští do světa, kde vládnou Obituary. I growl Herr Morbida se táhlému growlu mistra Tardyho víceméně připodobňuje. Tady veškerá podobnost s deathovou ikonou končí. Kapela se ráda válí ve středním tempu, ale rovněž má ráda rocková sólíčka, rytmická sekaná kila a různé vyhrávky.

Z vcelku nudného úvodu se v závěru stala chytlavá pocitovka se zajímavou atmosférou. Podobný scénář pak nabízí následující Second Chances. Opět nic moc začátek, který se v prostředku na chvíli zlomí v uvolněné nadechnutí, skladba na moment zrychlí, náhle je vše jinde až by jeden řekl, že dobrý, ale oheň písni dlouho nezůstane a my se spolu s ní topíme ve zmaru. Saboteur by se dala nazvat sekanicí mixu Obituary s nádechem staré Katatonie plus metalcorových nařvaností. Co se zdá neslučitelné, neslučitelné opravdu je. Užívám si parádní basy, geniálních kytarových vyhrávek v polovině skladby, kdy se hromobití zklidní. Následující sólo á la Paradise Lost vyhodí dusící náladu do éteru.

A tak je to v podstatě i nadále. Po salvách průměrných nápadů přichází exploze, která vlastně ukazuje na slabotu zbytku. Kapela, která vyrostla na black metalu a poslední roky sází na metal moderní nezařaditelných chutí, přináší skoro po dvaceti letech materiál, ve kterém je znát vysoký instrumentální standard, ale skladatelská slabota. Pokládám si otázku, proč jsou Forgotten Tomb tolik v metalovém undergroundu oblíbení a zda je to vůbec pravda. Protože opravdu neznám nikoho, kdo by si jejich muziku nadšeně užíval. A přitom by mohli být daleko zajímavější, pouze pochopit, co jim jde nejlíp a nejpřirozeněji.