Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S kapelou Dark Angels se prostřednictvím EP Forever & Ever setkávám prvně, její i moje minulost kráčela po úplně jiných stezkách. Od roku 2004, kdy kapela vznikla, vyšly pod názvem „temných andělů“ dvě dlouhohrající desky a jedno splitko se souputníky Janesession, ale moje neznalost těchto nahrávek dnes nebude tak na škodu, jak by se mohlo zdát na první pohled. V roce 2010 proběhla u kapely, tak jako u většiny státních institucí, reorganizace a většina starých struktur byla z různých příčin odejita a nahrazena lidmi novými. Narozdíl od nových vrcholných manažerů, kteří v naprosté většině případů nemají ani ponětí, v jaké firmě působí a v jakém oboru vlastně podniká, noví muzikanti shromáždivše se kolem jediného původního a zakládajícího Václava Votruby už nějaké hudební zkušenosti mají a zelenáči to rozhodně nejsou.

Nynější EP by se ve smyslu výše napsaného dalo pokládat za takovou zkoušku soudržnosti souboru, jednotnosti nápadů, ujasnění si pozic a hledání společné cesty do budoucna. Aspoň tak jej po mnoha posleších vidím já a je sympatické, že i pětiskladbová nahrávka českého undergroundu vydaná vlastním nákladem není pouhým vypáleným cédéčkem s papírkem nejnutnějších informací, ale že v ruce držím klasické lisované CD s „bookletem“ alespoň o čtyřech stranách. Sice absentují texty, kterými bych si doplnil mezery z odposlouchaného, ale žádný průšvih se nekoná a jako hmatatelný celek působí nahrávka obstojným dojmem.

23 minuty vylisované do stříbrných drážek začínají poměrně zlověstně, atmosféru úvodní Morning shadows posouvají do záhrobí výrazné klávesy, skoro mám pocit, jako bych poslouchal nějaké intro Cradle Of Filth nebo rané Tiamat. Skladba se začne odvíjet v pozvolném tempu, věrna domovým postupům a skoro bych si přál, aby tak pokračovala až do konce. Vývoj je ale jiný, po nepříliš nápaditém předělovém riffu se tempo posouvá do heavy a skoro až speedových vod, na povrch vylezou přehnané kopáky a naplno odkryjí v tomto ohledu prachmizernou práci na finálním zvuku. Jestli bych měl určit problém číslo jedna, je jím zvuk. Druhou překážkou lahodného poslechu je pro mě barva Evina hlasu ve výškách, do kterých se především v této první skladbě pouští poměrně často. Osobní pohled, možná záležitost soundu desky, ale podstatně víc mi sedí mělká hlasová údolí v druhé či třetí skladbě. Ona druhá položka tracklistu, nazvaná It’s time to go, je opětovně laděna spíše do doomu a oproti své předchůdkyni nemá tolik ambicí vybíhat do jiných žánrových hájenství; dobře tak. Působí skoro ponuře, tempo je vláčné, text neveselý a tak to mám rád. Když překousnu dost nepůsobivý Vencův murmur bez patřičného charismatu a síly, dostávám slušnou skladbu snad hodnou následování v budoucnu.

Třetí píseň s obehraným názvem The other side hudebně navazuje na předešlou, vyznívá hodně smutně a opět mám pocit, že je to možná cesta do dalších let, když se k myšlence přidá i hromada dřiny a zapracuje se na takových pasážích, jakou je například opět zcela nevýrazný murmur tiše se krčící na pozadí. Ten musí ryčet až se police budou třást! Čtverka Time for tears je dle všeho restaurátorská záležitost nějakého staršího nálezu a hudebně bychom mohli i souhlasit. Nejsvižnější skladba na albu, poměrné jednoznačné konstrukce, kterou opět sráží především mizerný / přehnaný zvuk kopáků. No a závěrečná The Pigeon je odpočinek s akustickou kytarou a Eviným zpěv (tentokrát posazeném v lahodném spektru), s ambientním / klávesovým pozadím a jedním decentním sólem pro kytaru elektrickou. Prostě taková závěrečná balada, poslouchá se dobře a jsem spokojen.

Ve světle výše napsaného se mi nahrávka jeví poněkud nesouladně a demonstrační účel o znovu fungující kapele je pro mne jediným rozumným východiskem. Pravdou ale je, že na základě poslechu Forever & Ever lze do budoucna usuzovat na několik možných cest a tak spíš zůstává ve vzduchu viset otázka, kam se Dark Angels přikloní.