Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letí to. Poslední Peklo nad Otavou, které jsem živě viděl, mělo pořadové číslo devět, nyní však proběhl již dvanáctý díl této strakonické sešlosti. A jak už to tak s touhle akcí bývá, opět se jednalo o večer plný zábavy, muziky, alkoholu a především pohody.

Něco málo před čtvrtou hodinou odpolední jsem sobotního dne nastoupil do Coornelova (77. osobnost scény dle ankety Břitva) auta, který nás za necelou hodinku dovezl před Johanův příbytek. Stihl jsem tak vidět sedmou osobnost scény (dle ankety Břitva) přímo při tvorbě článku. Množství materiálů se na stole vršilo tak mocně, až jsem se se svou přípravou vlastních článků trochu hanbil. Později přišel Peťan (toho času Pootavský vousáč aka 168. osobnost scény dle ankety Břitva), proběhlo nějaké pivo, nějaká večeře a po proklábosených minutách jsme již kráčeli směr music bar Křemelka, kde se onoho večera mělo rozpoutat samotné peklo. Střihl jsem si roli bedňáka a jak postupem večera přijížděly kapely, pomáhal jsem nosit aparát. Načnutí láhve domácí pálenky bylo něčím, co je v rámci Pekla nad Otavou naprosto neopominutelné. Nervozita trochu stoupala, když akce začínala nabírat skluz z důvodu dosud nedorazivších bicích nástrojů. Obavy však záhy nahradily činy a první kapela tak již mohla začít.

Stylově provedený harmonogram sliboval jako první vystoupení kapely Kááry alias Kaar. Z doslechu jsem o nich věděl, že hrají thrash metal a že jej hrají dobře. Naživo tak předvedli přesně to, co jsem vesměs čekal. Přívětivý thrash s okamžitým tahem na branku. Svižné riffování, ostré texty, bouřlivé vokály, rychlé tempo. Mladá krev, tetování, nášivky. Nebudu po sté psát, že thrash metal je nyní ve velké oblibě, ale zmíním to, že se mezi tou hromadou kapel, která se jej rozhodla hrát, najdou i tací, kteří to dělají stylově a citelně od srdce. Kaar tak předváděli vše, co k takovému koncertu patří. Nepřál jim však málo naplněný klub a role otvíračů večera, přičemž dosud málo rozpohybované publikum nemohlo adekvátně bouřit pod podiem. Nechyběl přídavek, ženský kvíkot, nějaké rouhání a odmítání. Svižný a výborný nástup pekelné jízdy.

V závěsu byli Temní andělé alias Dark Angels. Z nějakého důvodu jsem 95 % jejich setu proklábosil venku, však bylo krásně. Ovšem na nějaký moment jsem do sálu vstoupil a snažil se pochytit, co kapela hraje. Pochytil jsem to, že hrají sice slušně a v rámci svých kruhů mají jistě pevné místo a nějaké uznání, ovšem hrají zcela mimo můj už tak dost široký hudební záběr. Uznale jsem pokýval hlavou, že to ujde, koupil si pivo a zmizel. Kapela zkrátka hraje něco, co neposlouchám a tím pádem se zdráhám hodnocení jejich setu. Zbytečně bych vířil prach, ale neodpustím si rýpnutí směrem ke zbytečnému natahování přídavků. Už takhle dost zpožděný harmonogram se pak nemilosrdně prohluboval.

Jako třetí se zatáhlo Temný nebe alias Mörkhimmel. Světově první koncert s druhou kytarou páně Máry, kterého možná budete znát ze spolku Black Aspirin. Kostitřasové z Prahy se švédským přelivem tak ve výsledku zněli ještě víc crust a ještě víc raw. Některé songy pak měly báječně mrtvolnou atmosféru, čímž se peklo ukázalo být rázem rozhicovanější. Set poskládaný převážně z nové tvorby máchal ostřím černé kosy a v očích přítomných způsoboval animální sklony. Posíleni lihovinou jsme se mračili a zplna prožívali dřevní tóny zloskřivých maniaků. Druhá kytara byla dobrým tahem, který dává tušit slibné zítřky, jež doufám budou i nebudou beze mě, jestli mi rozumíte. Kapela totiž krásně roste a naživo má ten správný šmak.

Personální změna postihla i skupinu Mstitel alias Avenger, který aktuálně dokončuje album Mír v harému smrti. Na něm se totiž představí nový pěvec Radek Popel (pozor neplést s mistrem hluku Radkem Kopelem, ačkoliv ta myšlenka je příjemně dráždivá). Každopádně Avenger nejen že představili nového zpěváka, ale rovnou i dva nové čerstvě upečené kousky jménem Řeka a Vnitřní vesmír. Očekávat tak můžeme klasického ducha jejich hudby, ovšem obohaceného o nový vokál, který působí velice silně. Radkovu zpěvu nejen že je skvěle rozumět, ale zároveň nepostrádá ani patřičnou špinavost a hrubost, která do dark metalu Avengeru víc než pasuje. Těšit jsme se dále mohli ze zaprášené skladby Za branami, kterou jsem živě viděl po dlouhé době. Hitovky, respektive hymny jako Godless, Dark Metal, nebo Kořeny zla snad ani nemusím zmiňovat. Ve výsledku šlo o výborný set, který slibuje zajímavý nový materiál. Těšme se.

Čas jsem již dávno přestal sledovat, takže netuším, nakolik se skluz prohloubil za půlnoční hodinu. Ovšem daleko smutněji působila účast pouhých 43 platících hlav. Což je číslo na jedinou metalovou událost za lidovou stokorunu ve Strakonicích trochu na pováženou. Zároveň to vedlo k sice komornější, zato velmi přátelské a střídmé atmosféře. Samotný koncert tak proběhl vlastně naprosto perfektně.

Závěrem snad jen několik drobností. Jednou z nich je objev, který už nevím kdo, vysondoval. Jednalo se o odhalení utajované větve Valterovského pokolení. Obecně známý Peťan byl totiž odhalen jakožto Big Bossův vnuk a pravdu nevyvrátí do doby, než popustí bujnou kštici. Nějak ho to vzalo a tak se BBvnuk aka BBV celkem lísknul a já teprve na fotkách uviděl, co se mi dělo za zády během Avengerovského setu. Nicméně jde o událost, která svědčí o faktu, že na podobných akcích jednoduše vznikají památné zážitky. Peklo číslo dvanáct bylo zkrátka super.

Ještě bych rád nasměroval slova díků na Coornela a Johana, kteří mou existenci přemisťovali, udržovali svěží a dopřáli noclehu. Byl to vážně fajn víkend. V kotelně je potřeba topit.

Autor fotografií je Coornelus z konkurenčně zpřáteleného webzinu Fobia.