Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hořkosladká lekce majestátné post-punkové melancholie, popíkové rozvolněnosti devadesátkových britských ostrovů, rozpuštěná v pozitivních ozvěnách zasněného světa shoegazingových legend nakopnutých upřímným nápřahem desetidírkové Martrensky. Nové album pensylvánských absolute cunts, proper legends připomíná důležitou pravdu – vítězství je ceněno, vážení.

Dark Blue nejsou o fňukání, střílení do vzduchu, hledání začátku konce nebo plivání do obličeje bez příčiny… ale o realitě… která nemusí být vždy růžová. V podání odzbrojujícího barytonu, obestřeného hradbou pulzující neomylné rytmiky stojící jako pevný základ silných melodií schopných z fleku vzít vítr z plachet křečovité snaze o každodenní vítězství ničeho nad ničím, je však její přítomnost nejen nadmíru snesitelná, ale ve chvílích, kdy jste nuceni čelit tváří v tvář „Challenge Of Death“, smířlivá a duši osvobozující. Dark Blue rostou. Od statusu dalšího projektu poskytujícího akurátní vybouření všech zúčastněných, který neurazí, nenadchne, opatrně našlápne mezi prázdné místo sousedících paměťových buněk a polehoučku za přítmí pozdních hodin zimního večera dá své nenápadné poslední sbohem, po regulérní kapelu, jejíž velikost je větší, než většina „takzvaně velkých.“ Civilnost, onen hlavní, rozdílový faktor, na první dojem možná vyznívající jako nadávka, ovšem pozor, neplést s konformitou, šedí a jednotvárností. Jsem schopen naslouchat mučedníkovi svíjícího své vetché končetiny pod tíhou celého světa, jehož dosavadním nejodvážnějším aktem lidské existence byla cesta do servisního centra polovodičového království za účelem výměny rozbitého displeje svého dotykového mluvčího nebo kazateli všelidské moudrosti pramenící z vlastního pocitu neomylnosti? Ano, samozřejmě. Jsem schopen je brát vážně? Je mi líto, nikoliv.

John Sharkey III si nehraje na PJ Harvey v kalhotách ani nerda právě dorazivšího na planetu Zemi. Plakat kvůli tomu netřeba. Ze všech uskupení, v nichž zanechal svůj otisk, právě Dark Blue jako jediní fungují bez obtěžujících hluchých míst, sebejistě, přirozeně. Netlačí zbytečně na pilu, ale přitom nedrží odvahu v temném koutě pod zámkem. Nenápadně zalézají pod nehty, beze spěchu, rozvážně. Vystačí si s minimem prostředků, rozhazování okvětních lístků na cestu, po které nakonec vykročí shrbená nevěsta s přešitým obličejem, přenechávají jiným. Victory Is Rated pokračuje v kurzu předchozích nahrávek, ke slovu se ale mnohem častěji dostávají poklidné piánkové pasáže. Kolébavé, nicméně plné vnitřního napětí pozvolna natápěného papiňáku. Vkusná zarachocení padajících šuplíků napěchovaných spojovacím materiálem však stále hrají první housle a skluz do bahnité unylosti je mimo provoz. Dark Blue nevlastní klíč k celosvětovému vševědění a nesmrtelnosti, bodují ale tam, kde většina velice snadno upadá do kopírky bez špetky vlastní identity. Jednoduchost, účelnost, cit. Vítejte ve vybrané společnosti.