Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bipolární Garmfrost:
Tomovo nové album Bipolární noci se mezi ostatními nahrávkami vydávanými pod autorskou značkou Necrocock vyjímá po všech stránkách. Není orámovaná koncepčním rámcem a místy probleskuje něha, klid nebo pozitivní atmosféra. Naštěstí nebo bohužel, pod příjemnou vrstvou probleskuje starý zlý Necrocock a do étericky rozněžnělých vln zasahují vraždy, násilí a klaustrofobická nálada. Ubylo ostrých kytar, více se pracuje se syntezátory, přírodními i umělými zvuky, nebo přechody mezi ostrou rytmikou a taneční volností. Opět platí fakt, že se novinka nepodobá žádné předchozí nahrávce. Tentokrát se na albu neobjevil Sambar, ale za to Houbová Marie i Nazaru Bokaz ano. Bicí nahrál Honza Kapák, což je jen a jen dobře. Tomovi jeho bubny sluší. Máme zde duet s Frantou Štormem, dětský sbor i dětský hlásek… Hm, Bipolární noci jsou velké…

Protože nemají příběhy Bipolární noci ústřední linii, nedají se popsat jedním slovem. Ostatně to nešla ani předchozí koncepční díla. Album otevírá mega temná tryzna Za starou saunou, ke které byl vytvořen skvěle chorý klip. Tempo je hodně slowly, není se čeho chytnout, raz dva se propadnete do deprese a strachu. Hlavně strachu. Titulní song je bezpochyby nejostřejší položkou alba, a to nejen díky ostrému hlasu Franty Štorma. Tato divočina tvoří most mezi Kaviářím rajcem a Necrotvorbou s výletem až někam k pohřebním ústavům… V kytarách i drajvu cítím blackovou minulost jako za starých časů. Jinak je skladba dokonale svébytná a navíc s parádními syntezátory. Uf, nechtěl jsem rozebírat jednotlivé skladby, ale nedá mi to. Každá nabízí něco jiného a všechny jsou důležitým prvkem Biponocí. Mimika je první v řadě něžných a jemných písniček, ze kterých mrazí a přitom vás udolává k zasnění. Úplně vidím toho rybáře, co ze srandy schoval Tomovi do vody boty. Další klipovka Zabil jsem posvátnýho hulmana rozvlní boky Wat Prasat, Wat Prasat…

Už dříve zřejmý fakt, že se Tom dobře baví, zde vyplul na povrch zcela bez debat. Deskou legrace, sic fest černá, doslova sálá. Cassiopeiu miluju. Nádherná hymna s dokonale popovým nápěvem láká svojí vznešeností a volností. Vakace způsobí náraz. Po krátkém rozkoukání si všímám její přitažlivosti. Ale o autokastraci věru nestojím. Užívám si zejména kytarové drásavé melodie, do které Tom zpívá svým hláskem Vakace končí, balte stany… Uf! Skvost! Tom mezi jinými na Biponoci přizval i dětský sbor. Roztančená a veselá skladbička Hádej, kde jsme včera byli s parádním textem, ve kterém dětičky zpívají Hádej, kde jsme včera byli, kousek od Necrocock vily, a co jsme tam slyšeli… mě poprvé doslova rozchechtala. Dokonalá vyváženost mezi zpívánkami a pohřebním maršem s textem na pomezí humoru a hororu. Tom jede! Oproti tomu následující pseudoklasická a nádherná pecka Jídelní hudba pro princeznu Karolínku mě dojímá až k slzám. Jemný text ohromuje svojí srdečností. Tom je zde něžný a jemný. Po hudební stránce se samozřejmě jedná o hitovku jako hrom. Jak deska graduje, sílí i skladby. Únos je NECROCOCK par excellence. Nejtypičtější skladba pro Necrotvrobu. Ono La lá la lá lá O, jedem na výlet, celou noc nejíme. Máme chuť na tebe a taky zabíjet je pro mě prakticky mottem Bipolárních nocí. Jemná, popově ambientní skladba s nebeským hláskem a ultra temným textem je prostě peklo a nebe v jednom. Když se dívky bojí patří mezi největší hity alba. Kytary opět zostří, ale o to jsou melodie i zpěv přitažlivější… Ústřední nápěv – Tvá bárka vyplouvá, Šárka Beliová… se mi ne a ne dostat z hlavy. Závěr desky patří skladbě, která mi učarovala jako první – Jack staví dům. Z ohlasů na oficiálním facebooku Toma Necrococka je zřejmé, že jsem nebyl sám. Jack prostě vládne. Bonusově tajemná a oproti klipové verzi hodně jiná, Saigon Lady album ukončí podmanivostí a uhrančivostí, že si prostě desku pouštím znovu.

Tomáš Kohout ten si mě získal, ten si mě dal… Album Bipolární noci je dokonale vyvážené dílo, které vyvolává závislost. Zvukově i graficky je samozřejmě ošetřeno opět na jedničku. Tentokrát obálku nakreslil grafik Onehalp, kterého můžete znát z desek Forgotten Silence. Výsledek jeho snažení stojí opravdu za to. Mix i mastering opět made in Pavel Marcel a opět paráda. Všimněte si, kolikrát jsem zmínil výrazy jako jemný, něžný, přitažlivý… Pusťte si Bipolární noci a řekněte, jestli jsem kecal a přeháněl.

90/100

Bipolární Victimer:
Avízovaná novinka ihned rozhýbala adrenalin, smysly se splašily a hlavou se honily myšlenky, jaké že Bipolární noci budou. Jisté bylo jenom jedno - tentokrát bez konceptu, volné, nesvázané jedním příběhem. Do éteru vypuštěná skladba Za starou saunou mohla napovědět, ale nestalo se. Tahle depresivní, syntetickým post metalem načichlá šedá náladovka je v jiném módu, než jinak naprosto otevřená deska. Hledat nějaké styčné body je zbytečné. Bipolární Necrocock je především sám sebou a vůbec se nezabývá tím, jestli by měl tlačit kila a být co nejvíc nemocný. Bipolární noci jsou přehlídkou jeho harmonií, už důvěrně známých, přesto pokaždé jinak zpracovaných. Dnes je to především o nich a jak desku škatulkovat je podružné. Prakticky co skladba to hit a všechna ta podivná atmosféra je rázem tak blízko, že se jí najednou člověk vůbec nebojí. Je úplně normální, příjemná a citlivá duše, jako všichni ostatní. Tak Bipolární noci vnímám já.

Je to líbezná hra s emocemi, funerální pop pro harmonické jedince, kterým dělá stejnou radost vidět mrtvolu, jako být nablízku těm, které má rád. Z Bipolárních nocí jde vřelá něha, která v sobě schová tu studenou touhu po ublížení. Jako když malé děti v Hádej, kde jsme včera byli zpívají o utonulé Marii. Ve zpívance, kterou by mohli dávat v TV, jenom ne před večerníčkem, ale až někdy kolem půlnoci, aby se další milé děti zbytečně neplašily a zůstala jim jejich nevinnost. Necrocock názorně předvádí, jak široký záběr ve skutečnosti má. Od písniček pro děti, přes taneční rytmy, po zbytek metalové pohřebnosti a spiritu asijských destinací. Bipolární noci mají na kontě hned několik... teda vlastně většinu pasáží, které si prostě nejde nebroukat. Třeba závěr alba v podobě skladeb Únos, Když se dívky bojí a Jack staví dům nejde vyndat z hlavy a ještě povznáší tu příjemně nakažlivou náladu. Pojďme si zazpívat o chuti zabíjet a paranoidním vrahovi s neskrývanou otevřeností... Pak jsou tu Vakace, které se zprvu tvářily hodně nenápadně, aby nakonec vyjevily, že jsou víc než jen skladba v pozadí. Teď už stačí slyšet Bylo to vprostřed vakací... a už jsem uvnitř děje.

U Biponocí jsem váhal jen po prvním protočení, protože jsem čekal něco úplně jiného, byť jsem už věděl, že na albu budou Hulman a Saigon Lady, tedy hodně odlehčené věci. Secvaklo to až pak. Bipolární noci jsou tou nejideálnější přehlídkou Tomova rukopisu nezatíženého pravidly. Z alba jde lehkost, bezstarostné válení se na lehátku a prosnění se až za hranice úzkosti a hypomanické aktivity. Bipolární album jako by tohle všechno dokonale vystihovalo. Být v bezpečí domova, mít na nose sluneční brýle a někde dole pod nimi potutelný úsměv měnící se v tik šílence, za kterým už oči nervně pošilhávají po možné oběti, která je zrovna nablízku. Ani nekontrolovanou hypománii, natož deprese na mne ale deska nesesílá. Naopak mě až s nebezpečnou laskavostí nechává v klidu a v přesvědčení, že se nemůže nic stát. Jeden nikdy neví, ale Bipolární noci na mne působí jako tišící lék na stres, hudební medikament, u kterého se krásně vyspává a loví v představách. A u toho se bát snad ani nejde, ostatně na to je na desce až moc nadhledu a ostrovtipu.

Ostré kytary jsou spíš výjimkou, album plyne v tichém chodu, často akustickém a většinu pulsující rytmiky má na svědomí syntetika. Ona je i ta metalová epika titulní skladby hustě protkána elektronikou. Bipolární noci jsou zkrátka různorodá deska. Elektronika, atmo metal, nebo taneční avantgarda, na tom nesejde. Je to ideální ukázka, jak být až po uši namočený v podivuhodně atmosférickém světě Necrocockova autorství. Tohle album si mě získalo svou nekomplikovanou a chytlavou povahou a považuji jej za nejpříhodnější možnost vzít ten podivný svět za svůj. No a proč ne? Bipolární noci jsou totiž trochu jiná závislost, bližší a přátelštější. Chápu, že ne všem bude po chuti jeho volná nálada, hra bez stanovených pravidel, o to víc si ale myslím, že právě tohle albu prospělo. Nechat vše svému osudu a vyhrát si s melodiemi, nechat je naplno rozkvést. Za mě adept na jednu z nej desek, co letos mohu očekávat, silná návykovka. Jsem na stejné vlně.

90/100