Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Folkmetalové velebení přírody, živlů a předků je oblíbeným pohledem k vlastním kořenům, ale zároveň i sondou do cizích kultur. K některým máme blíž, k jiným dál. Skotské tradice patří k těm populárnějším, však kdo by neznal uhrančivý zvuk měchů a píšťal, dud? Tamní inspirace dokáží nabídnout tolik kouzla, že kromě místních patriotů oslovují i široké spektrum cizinců.

Za názvem Saor stojí člověk jménem Andy Marshall, který bude asi více znám z kapely Falloch, ovšem jeho portfólio je mnohem širší. Je to ten typ člověka s přebytkem energie, kterou potřebuje vybít a všechno si nejradši dělá sám. Proto většina projektů, ve kterých působil, byla one-man záležitostmi, ke kterým si občas přizval nějakého hosta. Po valné většině už neštěkne pes, jak už to v podobných případech bývá, a teprve se ukáže, jak na tom bude projekt Saor s aktuálně třetím albem nazvaným Guardians.

Andy nás bez otálení přenese někam mezi sychravé kopce ve Skotsku, které zdánlivě nemají hranic. Obloha splývá se zemí a v pastoušce se choulí promoklý trubadúr. Zasněné brnkání lhostejně ignoruje elektřinu a nenásilně nastavuje trochu kýčovitý pohled do rozlehlé krajiny halené modrým oparem. Postupně se přidají dudy a další tradiční nástroje, čímž se dění dostane do těch správných kulis. Půjdeme cestou obyčejných lidí, kteří jsou hodně na vzduchu, dbají na skromnou stravu a pod zem přesto odcházejí brzo.

Marshall se snaží být upřímně rustikální, jeho cílem je vyvolat dojemný a silný náboj ukrytý v krásách jeho země. Můžeme se šklebit nad kýčovitým pojetím a patosem, který z Guardians vykukuje, ale to k tomu patří. Horší je, že album kromě lehkého zasnění o moc víc nenabízí. Hlučné kompozice působí zdánlivým majestátem, ale po odkrytí vlhké rašeliny nám žádný poklad v očích neuvízne. Jednoduchým melodiím chybí myšlenka, mělké omílání několika málo motivů se stává rituálem, který nám má být vším. Vzácně nás vyruší nástup flétny nebo zvuk jiného tradičního nástroje a nutno říct, že právě jen na zvuku houslí, flétny a dud album stojí, to ostatní je pouhý kompars. Tvrdé jádro představované kytarami se k melodiím jen nesměle přidává a mnohdy jen plní roli rytmické podpory. Bohužel jen vzácně dojde k utržení kytarové vichřice nesoucí vzpomínky na upřímně kruté počasí. Postrádám hlubší perspektivu mezi středem zájmu a pozadím, což z Guardians dělá poměrně nevýraznou nahrávku. Bez silných nápadů to zkrátka nejde a je vidět, že se Andyho myšlenky rozpustily v řadě vedlejších projektů.

Na albu je z mála upleteno dlouhé nic. Hodinová hrací doba je fakt dost. Skladbám by prospěl poctivý ořez, jaký vám za rozumný bakšiš nabídnou Turci v kebabárnách. V tomhle žánru je sice délka jednou ze základních podmínek, aby se člověk rozpustil ve vodách uvolněného snění, ale k tomu alchymie mezi mnou a albem protentokrát nevede.