Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédské legendy melodického death metalu sice už dlouhá léta nic nového nepřinášejí, ale zato vyrovnanou diskografii se spoustou skvělých písní ano. Netvrdím, že mi všechny desky pokaždé lahodily, ale u žádné jsem nemusel nikdy ohrnout nos. Vzácné jsou i minimální změny v sestavě. V každém případě jsem u předchozí desky „We Are Void“ poprvé znejistěl a do teď si k ní nenašel přímou cestu. Možná i proto jsem zajásal při poslechu písní této desky, které mi evokovaly starší časy. I promo plky o tom, že nová deska potěší fanoušky „Projector“ či „Haven“, mě docela navnadily, avšak poučen z podobných řečí, jež se většinou minou s realitou, jsem na podobné informace opatrný.

Jenže tentokrát firemní lákadla nelhala. Jen tedy s tím rozdílem, že zmíněné pecky byly ve své době netradiční a progresivní, což o „Construct“ nemůžeme říct ani náhodou. Moderní ani progresivní nemůže být model starý 15 let. Nicméně moderní je výsledné vyznění, kdy DARK TRANQUILLITY zní neskutečně svěže. Mikael Stanne opět více používá svůj pěkný a čím dál lepší zpěv, zpět jsou melancholické melodie kláves, poutavé kytary. Pro ty, kteří si DT zamilovali na deskách „Character“ nebo „We Are the Void“, mám zprávu, že se potěší jen velmi okrajově. Abych to upřesnil, DARK TRANQUILLITY víceméně rozvíjí směr daný posledními deskami, ale z každé si vzali kousek, od kterého se odpíchli a my jsme tak svědky pěkných melodií, které najednou ujedou do molové stupnice, a středního tempa, které se poměrně často rozjede do kvapíku. Hbitá sóla dvojice Sundin a Henriksson se krásně doplňují, což není žádnou novinkou, ale pěkným standardem. Také Jivarp má neustále dobré a chytré nápady. Martin Henriksson tentokrát mimo kytaru zahrál i basu, což byl jeho původní nástroj, takže fanoušci jeho postupů na starších deskách mohou zbystřit. Vlastně žádný z kapely nepředvedl nic, co neznáme, ale ani nezklamal. Jen při hře nástroje páně Brändströma mám někdy pocit, že jeho klávesy nemůžou být už jalovější. Asi se nakazil při koncertních vystoupení u dlouhého Johana.

Nejvíce si dali současní DT práci s atmosférou, která se mění docela často a občas zní velice temně. Akle netvrdím, že se mi vždy tyto změny líbí. Mnohdy je celek doskákaný, že nedrží pohromadě („State of Trust“), přestože jsou jednotlivé melodické části parádní. Jindy jedou skladby v režii jednotného scénáře („What Only You Know“, „Apathetic“) a dávají tak vzpomenout na to nejlepší, čeho jsou DT schopni. „Uniformity“ hymnicky ujíždí právě do temných krajin a Mikaelův hlas je zde dech beroucí. Řve jak o život. Absolutně si ho dokážu představit na koncertě, kde se silou zaklání, div že se nezlomí. Což je evidentní i z klipu právě k této písni. „Endtime Hearts“ je krásně pozitivní písnička, kterou byste sice nečekali na death metalovém albu, ale DARK TRANQUILLITY se podobným nikdy nebránili, takže se žádné fiasko nekoná. I gotické melodie á la Paradise Lost jsou už dávno nedílnou součástí kompozic DT a tak se můžete vlnit i v novoromantickém hávu. Právě tyto polohy jsem měl vždycky nejraději a užívám si jich plnými doušky.

Avšak oproti minulosti mi DT nyní připadnou, že jim schází odvaha vrhnout se úplně jinam a šokovat i za předpokladu nepochopení. Vždyť i bájný „Projector“ byl ve své době většinově odmítnut. Bez ohledu na tenhle fakt si DARK TRANQUILLITY udrželi svoje pozice na vrcholu melodického death metalu a dokazují, že se i nadále nehodí do starého šrotu a pořád jsou zdrojem inspirací pro ostatní kapely.