Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darvaza - We Are Him

DarvazaWe Are Him

Garmfrost14.1.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Darvaza jsou na We Are Him více meditativní, ale stále divoce vyjí s krví svých obětí...

Pro tvorbu italsko-norských Darvaza mám slabost. Poslouchám je od jejich prvního EP The Downward Descent. Pánové Wraath s Omegou patří mezi muzikanty, o kterých se ví, o kterých se mluví, a za kterými stojí doslova tuny výborné muziky. Propojení obou individualit příjemně rezonuje na různorodé strany vnímání. Každý přichází k hudbě z trochu odlišné sféry, přičemž oba se v mnohém střetávají. A právě tohle střetnutí a prolnutí se odehrává zejména v Darvaza.

 

První roky to vypadalo, že Darvaza holdují pouze krátkým nahrávkám, jejichž síla je doposud ohromující. Ovšem po sedmi letech existence nahráli dlouhohrající prvotinu Ascending into Perdition, které mě ve své době docela bavilo, ale velice rychle přestalo. Sílu kratších počinů zdaleka Ascending… nedosahovala. Přiznám se, že jsem s obavami druhou desku vyhlížel, respektive ani ne, protože toho vychází i tak strašně moc, proč se tedy zahazovat s něčím, co mi nesedí… Nedalo mi to, díky Spotify jsem neměl šanci na album nenarazit, tudíž ano, s obavami si album pustil… A světe div se… We Are Him je hodně podobně směřovaným dílem jako jeho předchůdce, nicméně skladby jsou v mnohém zábavnější.

 

Jak vlastně popsat styl, který Darvaza produkují? Je každopádně přísně ryzí, ale také je rock n’ rollový a punkově divoký. Je pekelný, špinavý jak vrahovo svědomí. Je minimalistický i vrstevnatý. Omega je duchovněji položený a ve We Are Him jeho cítění vnímám. Decentně, ale jsou tam. Skladby střídají různé polohy. V úvodu alba jsou více natlakované do kotle lákající bestie. Postupně se objeví i atmosférické linie. Lazarus je absolutním kouzelným vesmírem plná.

 

Wraath má v hrdle stovky démonů. Miluju jeho hrdelní šílenství. Tentokrát si však připravil překvapení a překvapil v některých místech kultivovaným projevem. Nikdy se nepouští tam, kde mu to nesedí, ale kdybych přeháněl, nazval bych jeho vrčení občas i zpěvem. Nejsilnější je samozřejmě v protahovaném skučení, kdy je schopný připomenout meluzínu nebo řev divokého zvířete.

 

Blood of No-One vrací nahrávku do divokého víru black n’ rollu, kdy bestie divočí nejhlasitěji, ale odkaz kultivované náladotvornosti, představený v Lazarus, se zde opět jeví, jako důležitá část nových vizí Darvaza. Pánové jsou věrní svému odkazu, ale své kořeny, svou podstatu přetavují do trochu jiného spektra nálad. Velice překvapený jsem pak Slaying Heaven, při jejímž poslechu prožívám podobné emoce jako kdysi u tvorby Lunar Aurora, nebo dokonce starých Burzum.

 

Díky skvěle padnoucímu zvuku, který je podobně širý jako hudební a vokální složka, vyzní naplno každý detail. Produkce je špinavá i decentní. Má hloubku, ale je konkrétní. Baví mě i koukat se na obal. Pracuje se s totožnými motivy a grafikou jako minule. Je znát jasná návaznost.

 

Darvaza mě ubezpečili, že jsou stále to kapelou, která si nehraje na all-star sestavený projekt dvou slavných borců. Jejich nahrávkami je možné se nechat unést i pořádně zadivočit v kotli pod pódiem. Jsou hlavou v oblacích i pevně při zemi. Aktuální rozpoložení je více meditativní, což nevadí jejich démonům zběsile výt s tlamami od krve obětí…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky