Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spíše než s velkou pompou se vydání nového alba Glaciation událo v tichosti mimo hlavní proud dění, přestože má kapela poměrně silný a zkušený label v zádech, rozuměj Osmose. Muselo mi přát i trochu štěstí, aby mi nic neušlo, protože po výborném debutu Sur les falaises de marbre nebylo o Glaciation dlouho ani vidu ani slechu, a tak i já jsem postupně odložil hledí a přijal prvotinu zároveň i jako epitaf.

Po realizaci debutového alba v roce 2015 nastal v Glaciation útlum, což podle slov zpěváka Hreidmarra vyústilo ve významné úpravy v oblasti personálií. Existence Glaciation asi ani v začátcích nebyla myšlena jako středobod zájmů pro všechny zúčastněné, nicméně vytížení alcestovských bratří už bylo přes čáru a se snahou o zachování glaciálního rodu zásadně nesouznělo. Hreidmarr tedy ostrým, dávnou anorexií zjizveným hlasem povolal nové tváře a výsledkem je nejen album Ultime éclat, ale údajně i koncertuschopná letka, jejíž křídla povadla snad jen vinou pandemie.

Glaciation je takový nenápadný strejda v košaté rodině francouzských černooděnců, který není tolik ortodoxní, aby byl přizván ke stolu soudobé disharmonické smetánky, ale spíš ho to táhne někam ke konírně, k ranním mlhám a před/časné konzumaci vína, od níž už je to k existenciálním pochybnostem stejně jako k bezvýchodné agresi jen kousek. Na prvním albu zanechaly výrazné stopy ústřední postavy Alcest - Neige a Winterhalter (+ pomocník Indria) - a ozvěny jejich působení necházím i na Ultime éclat, ačkoli je možné, že je to spíše práce mého podvědomí. Když ale kdysi spoluutvářeli styl kapely, něco v DNA Glaciation jistě zůstalo dodnes. Přiznávám, že třeba Winterhalterova ladně zkrocená a dynamická hra mi na Ultime éclat chybí a během poslechu si pořád kdesi vzadu v hlavě sumíruji, jaký cit i zvuk by skladbám možná dodal jeho vklad a dohled. Mechanismus je podobný, ale za mašinou už sedí jiný strojař, samý sval.

Glaciation přidali na agresivitě kompozičně i zvukově - což v druhém bodě nesu trochu nelibě -, ale své místo mají též klidnější a rozjímavé polohy, které lze jako zralý sýr převalovat v ústech a nechat ho vyprávět jeho příběh zrání. Proces zrání Glaciation byl narušen, to všichni víme, a občasné skladatelské přešlapování lze brát jako daň za změny, kterým musela kapela v uplynulých letech čelit. Skladby tu a tam dojdou do určitého bodu, od něhož je další vývoj malinko předvídatelný, jindy zazní valčík, který v black metalu zevšedněl paradoxně mnohem dřív než sypačka (ta je věčná!) anebo skladba vrcholí melodickým výstupem, který působí prvoplánově (Le Rivage).

Naproti tomu Glaciation mnohdy parádně otočí volantem a ze šílené jízdy z kopce dolů je najednou zasněné kochání panenským výhledem nebo nečekaný objev pavučinou potaženého klavíristy (nebo lépe řečeno klavíristky) ve staré kobce. Jsem přesvědčen, že pokud album vyvolává takové praštěné asociace, tak se povedlo. Přesto jsem pořád v sevření vědomí, že spád a noblesní podání debutu je mi o fous bližší. Když k tomu připočtu pár samostatných výhrad, nakonec je má spokojenost tříčtvrteční, podepřená příjemným pocitem, že Glaciation jsou zase na světě.