Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darvaza - We Are Him

DarvazaWe Are Him

Garmfrost14.1.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Darvaza jsou na We Are Him více meditativní, ale stále divoce vyjí s krví svých obětí...

Pro tvorbu italsko-norských Darvaza mám slabost. Poslouchám je od jejich prvního EP The Downward Descent. Pánové Wraath s Omegou patří mezi muzikanty, o kterých se ví, o kterých se mluví, a za kterými stojí doslova tuny výborné muziky. Propojení obou individualit příjemně rezonuje na různorodé strany vnímání. Každý přichází k hudbě z trochu odlišné sféry, přičemž oba se v mnohém střetávají. A právě tohle střetnutí a prolnutí se odehrává zejména v Darvaza.

 

První roky to vypadalo, že Darvaza holdují pouze krátkým nahrávkám, jejichž síla je doposud ohromující. Ovšem po sedmi letech existence nahráli dlouhohrající prvotinu Ascending into Perdition, které mě ve své době docela bavilo, ale velice rychle přestalo. Sílu kratších počinů zdaleka Ascending… nedosahovala. Přiznám se, že jsem s obavami druhou desku vyhlížel, respektive ani ne, protože toho vychází i tak strašně moc, proč se tedy zahazovat s něčím, co mi nesedí… Nedalo mi to, díky Spotify jsem neměl šanci na album nenarazit, tudíž ano, s obavami si album pustil… A světe div se… We Are Him je hodně podobně směřovaným dílem jako jeho předchůdce, nicméně skladby jsou v mnohém zábavnější.

 

Jak vlastně popsat styl, který Darvaza produkují? Je každopádně přísně ryzí, ale také je rock n’ rollový a punkově divoký. Je pekelný, špinavý jak vrahovo svědomí. Je minimalistický i vrstevnatý. Omega je duchovněji položený a ve We Are Him jeho cítění vnímám. Decentně, ale jsou tam. Skladby střídají různé polohy. V úvodu alba jsou více natlakované do kotle lákající bestie. Postupně se objeví i atmosférické linie. Lazarus je absolutním kouzelným vesmírem plná.

 

Wraath má v hrdle stovky démonů. Miluju jeho hrdelní šílenství. Tentokrát si však připravil překvapení a překvapil v některých místech kultivovaným projevem. Nikdy se nepouští tam, kde mu to nesedí, ale kdybych přeháněl, nazval bych jeho vrčení občas i zpěvem. Nejsilnější je samozřejmě v protahovaném skučení, kdy je schopný připomenout meluzínu nebo řev divokého zvířete.

 

Blood of No-One vrací nahrávku do divokého víru black n’ rollu, kdy bestie divočí nejhlasitěji, ale odkaz kultivované náladotvornosti, představený v Lazarus, se zde opět jeví, jako důležitá část nových vizí Darvaza. Pánové jsou věrní svému odkazu, ale své kořeny, svou podstatu přetavují do trochu jiného spektra nálad. Velice překvapený jsem pak Slaying Heaven, při jejímž poslechu prožívám podobné emoce jako kdysi u tvorby Lunar Aurora, nebo dokonce starých Burzum.

 

Díky skvěle padnoucímu zvuku, který je podobně širý jako hudební a vokální složka, vyzní naplno každý detail. Produkce je špinavá i decentní. Má hloubku, ale je konkrétní. Baví mě i koukat se na obal. Pracuje se s totožnými motivy a grafikou jako minule. Je znát jasná návaznost.

 

Darvaza mě ubezpečili, že jsou stále to kapelou, která si nehraje na all-star sestavený projekt dvou slavných borců. Jejich nahrávkami je možné se nechat unést i pořádně zadivočit v kotli pod pódiem. Jsou hlavou v oblacích i pevně při zemi. Aktuální rozpoložení je více meditativní, což nevadí jejich démonům zběsile výt s tlamami od krve obětí…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky