Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To je holt ten život v éře všeobecně adorovaného oldschoolového nerdství. Zajděte do kina, pusťte si seriál, podívejte se na ty lidi, jak chodí venku oblečený, nebo se zkuste jen tak z plezíru zeptat někoho s ještě teplou občankou, co je to Dračí doupě a možná budete muset trochu přepsat své životní jistoty (pokolikáté za minulý rok už?). Tak dlouho se jako lidstvo technologicky rozvíjíme, využíváme pokročilé možnosti jak zaznamenávat obraz, zvuk i zážitky, až jsme se najednou probudili do světa, kde se oprašují VHSky, tužkou přetáčejí audiokazety (přičemž málokdo se zapomene u toho zmínit, že tohle ti mladí už určitě nemůžou znát) a dospělí lidé bez uzardění nosí trička s kreslenýma postavičkama v barevných oblecích. Všichni si o sobě myslí, nakolik nejsou kvůli tomu okrajoví a staromilští, zatímco obří mediální společnosti je zasypávají dalšími reminiscencemi starých dobrých časů, které dost možná takové ani nebyly. 

Jestli si někdo ještě myslí, že tenhle sentiment se undergdoundovým oblastem vyhýbá, protože ty přece nepodléhají žádným trendům, tak to se minimálně nemůže pohybovat v metalových sférách. Sic technické odnože tohoto žánru se stále snaží přelézat sama sebou vytvořené mantinely, kdy se snaží zjistit, zdali je technicky možné rozdělovat takt na setiny, v těch prasáčtějších subžánrech panuje celkem pochopitelná nostalgie po... inu prasáčtějších dobách. Po dobách, kdy jste nemohli důmyslně ukrývat do zvukového mixu čtverácké pastiše, protože na šestkrát přehraný kazetě od kámoše by to bylo fakt úplně jedno. Po dobách, kdy jste nemohli mít šestnáct vedlejších hudebních projektů, protože jste dohromady znali stěží šest lidí. Kdy vyrazit sám s černou rtěnkou a pláštěm neznamenalo uznání okolí vůči vašemu nonkonformismu, ale naopak příslib neskutečné šikany od prakticky kohokoli, koho potkáte. V těchto dobách jste nebyli hýčkáni za vykračování proti proudu a jediné útočiště před hostilním světem byl váš oplakátovaný pokojíček, sklep pod garáží, případně tajný lesní bunkr, kde jste trápili zvířata. No a z těchto míst vychází kapela Devil Master. 

Ono když se nakonec podíváme na soupisku jejích členů, kteří se hrdě označují jmény jako Festering Terror in Deepest Catacomb, Infernal Moonlight Apparition, Darkest Prince či ježikriste Disembody Through Unparalleled Pleasure, musíme si přiznat, že takováhle míra panictví si říká o to ji stáčet. Proto jsem si vytvořil pro tenhle typ hudby vlastní škatulku, nazvanou "incel metal". Její definiční znaky?

1. názvy písní musí znít jak z generátoru pojmů pro třetí vlnu black metalu
2. struktura písní musí fungovat dle pravidla "rule of cool" - mám-li v ruce dobrý riff, okamžitě ho hraju, a to ideálně do zblbnutí
3. nebojíme se paganské debility; konstanta paganské debility je v rádoby temných skladbách, které ale stojí na veselých, zpívánkovitých rytmech - pochopitelně nezáměrně
4. žánrová čistota je na škodu, ale proboha nikdy v rámci nějakého poučeného vybočování z mantinelů, nýbrž kvůli tomu, že simulujeme absenci teorie a hudebního rozhledu
5. s digitálem netančím, takže pěkně všechno na pásky a vinyly; zvuk musí znít spontánně a pochopitelně tedy trochu z prdele

A teď sledujte: 

1. Funerary Gyre of Dreams & Madness, Enamoured in the Throes of Death, Acid Black Mass, můžu jít dál?
2. V jedné zahraniční recenzi jsem narazil na výstižnou poznámku, že v některé ze zdejších písní se občas zableskne na krátkou dobu riff tak parádní, že každý větší producent by s ním kapelu zabarikádoval ve zkušebně, dokud mu jej nevytěží na totální stadionovej lomcovák. Ne tak Devil Master. Ti blbci si ho jen tak odehrajou jako krátkou mezihru a jdou se zase věnovat punkovým tumcačkám. 
3. Satan, temnota duše, nihilismus, destrukce, úpadek, jo jasně, je to depresivní, ale pak mi hoši vysvětlete, proč u každého nového riffu mi vyloženě vyskočí srdíčko svěží radostí, mimoděk si házím hlavou zleva doprava a je mi dobře jak nikdy? Tohle je obvykle devíza finských a slovanských pohanů, kteří sice zřídkakdy znají jiná témata než smrt mrazem, ale když praští do strun, máte pocit, že jste na Bilbových stojedenáctých narozeninách a jedete rychtu s Hrdonožkama. Devil Master tohle umění nepatřičného veselí ovládají též prvotřídně. Pusťte si třeba The Vigour of Evil a zkuste se u toho přestat culit. 
4. Black metal, punk, heavy metal, psychedelie - to všechno naházené k sobě bez jakéhokoli ladu a skladu. Jediné pravidlo je neuhasit párty, takže u ničeho nezůstávat prosím zbytečně dlouho. Máme? Hrajem. 
5. Samozřejmě, že to bylo natočený všechno na jeden zátah a přímo na magnetofonovou pásku. A v rámci těchto podmínek to vlastně zní až překvapivě dobře, žádný Blasphemy. Jasně, že činely šustěj a basovka je vytažená netypicky dopředu, ale je to čitelný.

Devil Master hodně pomáhá, že si hýčkají ty punkový rytmy v rychlosti 120 BPM a zároveň šetří činelama. Dokáží tak úplně jednoduše vytěžit slušný riff či vyhrávku tím, že prostě akorát přidají na chvíli nasraný mlácení do dosud absentujících pokliček. Až z toho měkne mozek, jak je to jednoduchý. Já jsem byl obecně vůči této desce, potažmu celému projektu, ostražitější, protože mi to hraní na bezelstnost a starou školu přišlo trochu očividné a dnes již nijak zvlášť originální, jenomže tady prostě jde o to, že pokud uznáš pravidla hry, kterou Devil Master hrajou, nemůžeš říct, že ji hrajou špatně. Čím víc to poslouchám, tím více mám tendence u toho řádit, užívat si každou vyhrávku a na spoustu pasáží se vyloženě těším. Tahle kapela prostě akorát nesmí zbrzdit párty, kterou se rozhodla uspořádat, a to se jí daří perfektně. Úplně slyším to "čhk-á", jak se otevřelo to pivísko za mnou, když otáčim znova desku na stranu A. Tenhle večer už počtvrté.