Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš“

Jooo, tenhle citát prostě zbožňuju. No řekněte, existuje snad něco krásnějšího, než prožívat další a další překvapení den za dnem stále znovu a znovu? Když už si myslíte, že vás nikde nic nového nečeká, nikdo a nic vás nemůže zaskočit, nedej bože zaujmout, svět natřený na černobílo se zdá naprosto neprostupnou skořápkou, v jejíchž útrobách věci fungují přesně podle úhledně poskládané šablony bez sebemenších odchylek tak, jak mají a vy si pomalinku polehounku zvykáte, rezignujete, otupujete… můžete si být téměř stoprocentně jistí, že v tom nejméně střeženém okamžiku vás za nejbližším rohem nějaký ošklivák pěkně zákeřně majzne zezadu po makovici… Jooo, život je holt jako bonboniéra.

Kdyby mi někdo ještě před pár lety tvrdil, že jednoho květnového večera roku 2013 hodlám smolit recenzi nové desky Davida Bowieho, nejspíš bych na něj vrhl podobně důvěřivý pohled, jako beránek vedený na porážku usměvavým řezníkem Krkovičkou, nicméně: "Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den. Někdo tomu nevěří, přesto je to tak!"

Ti bystřejší z vás již zřejmě prokoukli, že se rozhodně nemohu pochlubit znalostmi každého tónu Bowieho obsáhlé diskografie, souvislostmi mezi jednotlivými alby, zákulisím jejich vzniku, výčtem spolupracovníků, účesů a identit, které stihl za svou více jak čtyři dekády trvající kariéru vystřídat. Proč taky… podobné ambice rád přenechám jiným. Dnešní text se proto nesnažte chápat jako objektivní kritiku chytráka, co všechno ví a všechno zná, ale spíše jako názor nezaujatého pozorovatele stojícího většinu času stranou hlavního dění, nasávajícího atmosféru a vnímajícího všechen ten cvrkot jako ve zpomaleném filmu.

Coby dlouholetého Bowieho ne-fanouška a velmi, velmi vzdáleného pozorovatele jeho počínání mi, přiznávám, zpráva o existenci novém alba sandálky nijak zvlášť nerozhodila. Fajn, ok… další v řadě šedých myší s datem výroby pár chvil po roce nula… ale víte, co by na to řekla máma. „Pro hlupáka každý hloupý.“ Nemá smysl babrat se ve zbytečnostech a podléhat předsudkům. The Next Day je výborná nahrávka. Přestože ji natočil člověk, který by měl teoreticky ležet už minimálně čtvrt století pod drnem, přestože přichází na svět po předlouhých deseti letech od poslední regulérní desky Reality a přestože nepřináší prakticky zhola nic nového. Jak z pohledu celé scény, tak Bowieho mikrokosmu. Reminiscence na Heroes díky obálce praští do očí, ovšem sluchovody zůstávají po většinu hrací doby ušetřeny. Není tu patrný žádný progres, před kterým by půl Číny padlo na zadek, žádné hrátky s elektronikou, kočkopsi, ptakopysci… „Člověk má asi někdy málo kamenů...“ Jinak si neumím vysvětlit, proč mě The Next Day tak bere.

Album pluje na příjemné vlně nekonfliktnosti, vyrovnanosti a lehounké zasněnosti, přitom nepostrádá silné momenty v podobě chytlavých, jednoduchých songů, které Bowie sype z rukávu s až nepochopitelnou přirozeností a grácií sobě vlastní, jakoby jen tak mimochodem… Nahrát v dnešní době desku prošpikovanou skrz naskrz kytarovými onaniemi, stovkami změn temp, zvuky, které „živý“ hudební nástroj viděly tak akorát z rychlíku, dnes umí každý druhý trouba, co dokáže stáhnout ten správný prográmek na netu, ale vymyslet jednoduchou rockovou skladbu bez pomoci všemožných podpůrných berliček a prakticky žádné omáčky, v drtivé většině případů beztak pouze milosrdně skrývající chabou kostru postrádající životně důležité partie, zvládnou už jen ti nejlepší… A David Bowie stále patří i ve svých šestašedesáti mezi ty vůbec nejvíc nejlepší. The Next Day se jednoduše povedlo, zde jsou veškerá slova zbytečná…