Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Instrumentální post-rock může mít stovku tváří, znít stokrát zajímavě anebo taky stokrát stejně a zaměnitelně. Instrumentální post-rock taky může vstřebávat nepřeberné množství vlivů (no dobře, tak aspoň pár jo) a tak se alespoň pokusit vymanit z poměrně pevného sevření žánrovými pravidly. A právě kapely, které tohle zkouší, umí a úspěšně hrají, je potřeba si hýčkat. Není jich moc.

Logická zkratka by mohla vést k tomu, že právě Térébenthine budou tou chytrou horákyní mezi post-rockovou šedí, ale byla by to zkratka hodně zjednodušující. Pravdou je to, že Térébenthine se zdaleka neomezují na běžné představy o žánru a dokonce bych se nebál tvrdit, že je místy rozbíjí napadrť. Experimentují. Snaží se působit umělecky. Běžná kompozice u nich prakticky neexistuje, disharmonické postupy vládnou, tempo se mění, rytmus jakbysmet, noise rock číhá hned zpoza rohu. Chvílemi je to celkem slušná matematika a pamatovat si všechno chce mít za ušima.

Hned v úvodu jsem zapomněl napsat, že Térébenthine jsou duo omezené kytarou a bicími. To je vše. Jejich muzika tomu samozřejmě odpovídá, i když místy mám dojem, že těch kytarových stop je víc. Kouzla a čáry, ale taky možná prostá neznalost pisálkova.

Album Visions se jmenuje naprosto přesně tak, jak hraje. Po celou dobu poslechu mám dojem, že poslouchám improvizaci a momentálně zhudebněné pocity obou autorů. Skládat to zítra, mohlo by to dopadnout jinak. Vyznat se v kompozicích nejde - nemají moc pravidel, nemají zapamatovatelná místa a pokud ano, jsou malá, krátká, nevýznamná. Předěly mezi jednotlivými skladbami jsou pouze teoretické milníky, v rámci skladeb samotných jsou skoky občas zásadnější a tak vlastně poslech splývá v jeden celek zarámovaný pouze počátkem a koncem. A dát si ho na záda celý, to už je slušná zátěž.

Ono z toho, jak to tady popisuju, asi celkem jasně vyplývá jistá nepřístupnost, komplikovanost a posluchačská nevstřícnost. Ne, Térébenthine si na pěkné písničky nehrají a posluchače vyžadují odolného. Odměna? Žádná. Ber, nebo nech být. Náš svět je náš svět a cizím vstup pouze na vlastní nebezpečí.

Visions je zkrátka deska pro pátrače. Ani bych neřekl pro náročné, protože těžko říct, co takovému odolnému a trpělivému posluchači nakonec přinese. Neskrývám pocit, že občas mi album přijde jako taková hra na komplikovanost a umění pro umění, které se snaží být náročné, složité, ale tak nějak už zapomnělo, proč to celé vlastně vzniklo. Ale třeba se jen mýlím a je za tím něco víc.

Prostě vize. V jednoduše provedeném 4-panelovém digipaku, v kooperaci podzemních vydavatelů, s ostřejším a místy až noisově rozostřeným zvukem. Taky překvapivě s hidden trackem na úplném konci, což se dneska už moc často nevidí. Prostě vize.