Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud bychom sestavovali žebříček nejvýznamnějších postav moderní hudby, jméno David Bowie by pravděpodobně bylo na jeho samotném vrcholu. Tento génius, vizionář a experimentátor započal svou kariéru ve zlaté éře konce šedesátých let. První větší hit "Space Oddity" vyšel již na druhé stejnojmenné desce, ale zásadním se stalo až jeho páté řadové album "The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars" z roku 1972, které bylo v podstatě koncepční rockovou operou a dodnes je považováno za jeden z nejvíce zásadních počinů art rocku. Kultovní status si ale vydobyla i experimentálně laděná "Berlínská trilogie" z druhé poloviny sedmdesátých let, na níž spolupracoval s ambientním průkopníkem Brianem Enem a která je tvořena nahrávkami "Low", "Heroes" a "Lodger". Na plodnou spolupráci oba pánové navázali ještě koncem deváté dekády minulého století neméně zdařilou deskou "Outside".

Skvělou muzikantskou formou se mohl Bowie pyšnit i na počátku nového tisíciletí, kdy se prezentoval svěžími alby "Heathen" a "Reality", ale už tehdy ho stíhaly závažné zdravotní problémy, které vedly až k tomu, že roku 2004 oficiálně ukončil svou hudební kariéru. Z tohoto rozhodnutí se nakonec naštěstí vyklubala "pouze" devítiletá pauza, po níž následoval velkolepý comeback se skvělým počinem "The Next Day" a David sám tehdy plánoval i návrat na pódia. Brzy poté se nicméně dozvídá nemilosrdnou diagnózu v podobě rakoviny jater a začíná tvořit svoje definitivně poslední hudební dílo s vizí blížící se smrti. Novinku "Blackstar" stíhá vydat ještě v den svých devětašedesátých narozenin a necelé dva dny poté nadobro opouští tento svět. Ačkoliv takhle dokonalé načasování asi sám neplánoval, nelze nesouhlasit s výrokem, který nedávno pronesli tuzemští Tata Bojs: "Smrt Davida Bowieho byla umělecký akt. Je to děsivé a zároveň geniálně dokonalé."

A stejně bychom vlastně mohli popsat i samotnou hudební náplň jeho posledního alba. To v první řadě překvapí svým silně experimentálním vyzněním, v němž se zcela přirozeně prolínají různé žánrové ingredience. V nadčasové mozaice se odvážně fúzuje rock, elektronika, částečně i pop a ve velké míře také jazz a psychedelické vlivy. Celou nahrávkou se navíc prolíná velmi zvláštní, stísněná a potemnělá atmosféra, kterou Bowie efektivně dokresluje svým nezaměnitelným a charismatickým zpěvem, z něhož tentokrát optimismus číší jen málokdy (což je vzhledem k okolnostem pochopitelné). Přesto ale "Blackstar" nepůsobí nijak rezignovaným či bezvýchodným dojmem, je naopak plná života, tvůrčí energie, muzikantské vášně a chuti bořit žánrové hranice. Z poslední doby se nabízí srovnání s aktuálním počinem Roberta Planta "Lullaby and… the Ceaseless Roar", který překvapil podobně originálním, netradičním a moderním pojetím.

Novinka nicméně rozhodně nefunguje "na první dobrou" a dříve, než ji posluchač plně docení, je nutno se s ní řádně seznámit a vstřebat ji. Nachází se zde možná až příliš poutavých detailů, žánrových odboček a fascinujících momentů a než do sebe vše dokonale zapadne, je třeba desce věnovat zvýšenou pozornost. Teprvé poté se odvděčí vskutku nevšedním a pohlcujícím zážitkem, což musí uznat i ti nejnáročnější a nejkritičtější fanoušci Bowieho a dost možná i spousta těch, které doposud jeho tvorba nechávala spíš chladnými. David nicméně nikomu naproti jít nehodlá. To dokazuje i první zveřejněný videoklip k desetiminutové titulní skladbě "Blackstar", což se vzhledem k její délce a poměrně komplikované a proměnlivé hudební náplni zdá být dosti svérázným a "antikomerčním" krokem. Sedmnáct milionů zhlédnutí na Youtube měsíc od jeho uvedení nicméně hovoří spíše o opaku. Svůj díl na to ale jistě mají i autorovy skvělé a leckdy poměrně bizarní herecké kreace, které pobaví a zároveň z nich mrazí. Další (a poslední) oficiální video vzniklo k písni "Lazarus". Ta už působí o poznání přístupnějším dojmem, ale je pro změnu zatěžkána osobně laděným textem, který působí ruku v ruce s vizuálem klipu jako rozloučení se životem a smíření se smrtí, což jí dodává neuvěřitelnou sílu a autenticitu.

"Blackstar" je dokonalým epilogem hudební kariéry i života Davida Bowieho a dost možná i vyvrcholením jeho bohaté diskografie. Každopádně jde o velkolepě pojaté umělecké dílo, jež zanechá v dějinách výraznou stopu. A nebude to rozhodně jen kvůli smrti, která jako by byla pevnou součástí či dokonce vyústěním celého konceptu alba, ale především díky obsahu. Davidovu nevyhasínající kreativitu na sklonku sedmdesátky po více než padesáti letech aktivní kariéry nezastavila ani rakovina, ale až jeho skon. A skončit na samotném vrcholu, to dokáže jen opravdový génius a vizionář, kterým on rozhodně byl. I proto si z mého pohledu tento počin zaslouží plné hodnocení. Není to jen nostalgie či vyjádření úcty "zasloužilému" umělci, je to především fascinace pohlcující, strhující a nadčasovou náplní alba, které osobně řadím k těm nejlepším, která jsem měl tu čest za svůj dosavadní život slyšet.