Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spolupráce Lese Claypoola a Seana Lennona se přehoupla přes jednu desku, u níž mnoho podobných spoluprací skončí. Vzpomeňme například projekt Duo De Twang prvně jmenovaného s kytaristou Bryanem Kehoem, vzpomeňme na fantastickou souhru Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta pojmenovanou Storm Corrosion, vzpomeňme na projekt Them Crooked Vultures, kde se vedle sebe postavili Dave Grohl, John Paul Jones a Josh Homme - ti všichni a mnoho dalších, kterých bychom tu mohli vypsat dlouhý seznam, začali a skončili u jedné řadovky. Je moc dobře, když se projekty, které za to stojí, dostanou dál. A je dvojnásob dobře, když jim tvůrčí pnutí a dobré nápady nejen že vydrží, ale když navíc dochází k jejich dalšímu rozvíjení a kultivaci.

Album South of Reality vyšlo skoro přesně před rokem a protože jsem se k němu dostal až hrozně pozdě (někdy v průběhu prosince), nepropracovalo se do mého ročního zúčtování. Lze toho litovat, lze odvolávat text už jednou napsaný, ale je to vlastně úplně jedno - tahle deska aktuálně žije, a to bez ohledu na cokoliv, co třeba mělo být napsáno, a nakonec nebylo.

Snad nemusím nikomu připomínat, kdo to je Les Claypool nebo Sean Lennon. Pokud by snad někdo potřeboval získat nějaké základní povědomí, odkazuji ho na starší text ohledně jejich první desky (ZDE), kde je rovněž vysvětleno, čím si mě tato dvojice získala, na čem je jejich společná tvorba postavena a pro koho pak logicky jejich muzika bude určena. Řečeno jednoduše pro všechny, kdo mají rádi v hudbě svobodu, fantazii, boření hranic, obrovskou porci humoru, a to všechno postavené na základech skvěle zvládnutého muzikantského řemesla. Už jsem to myslím někde psal, ale klidně to zopakuju ještě jednou - podobnou muziku, která vypadá strašně jednoduše, skoro až dadaisticky a naivně, si můžou dovolit hrát jen ti nejlepší. Ono když totiž půjdete do hloubky, zjistíte, že pod fasádou rádoby prostého rockového projektu se ukrývá obrovská porce muzikantství a zkušeností.

Oproti debutní desce Monolith of Phobos je její následovník civilnější a učesanější, i když tlustou čáru za experimentálním přístupem tím rozhodně nedělá. Z řady spíš vystupují silné a posluchačsky vděčné skladby s výraznou melodickou linkou a hlavním nosným motivem. Za všechny můžeme jmenovat Boriska a mou hodně oblíbenou Amethyst Realm (ZDE), kterou nemám problém pokládat za jednu z nejlepších, jaká kdy opustila dílnu tohoto tvůrčího dua. Ostatní skladby nijak nezaostávají, jen pro plné nadšení budou potřebovat vaší spolupráci a ochotu vydat se do fantaskního světa muzikantské svobody, která nejen že se ani trochu nebere vážně, ale navíc si sama ze sebe umí dělat docela nepokrytě legraci. Jen tak lze album South of Reality přijmout zcela a bez výhrad, protože kdokoliv, kdo by se chtěl tvářit vážně a totéž čekat od autorské dvojice, spláče nad výdělkem.

Skoro to vypadá, že psát v případě tohoto alba o záporech, ani nejde, protože spolupráce ústřední dvojice Lennon & Claypool se zdá jako ideální a čisté umělecké spojení, jaké nastane jednou za dekádu. Skoro. Po pravdě jsem skutečně přesvědčen, že jiná podobně dotažená symbióza dvou muzikantů se bude hledat fakt těžko. Byť se oba zdají jako naprosté protiklady, ať už v barvě vokálu (čistý a příjemný hlas Lennona oproti kvákavému hlasu Claypoola), nebo v nástrojích (krásná Lennonova kytarová sóla oproti rozverné Claypoolově baskytaře), osobitý styl každého z nich přesně zapadl do volných prostor stylu toho druhého. Všechno si skvěle sedlo, pravděpodobně i osobitý smysl pro humor, byť ani jednoho neznám a tradičně bych tuto část kapelního výrazu připisoval spíš Claypoolovi.

Pokud bych měl psát o záporech, budu psát pouze o jednom z nich a tím je zvuk. Do jaké míry to souvisí s tím, že mi aktuálně doma hrají zapůjčené nové bedny (TYHLE), nechci spekulovat, ale bez ohledu na to album jednoduše řečeno řve. Řve, unavuje a v intenzívních pasážích bolí. Je to škoda u každé muziky, ale je to dvojnásobná škoda u muziky tohoto typu, která by si vzdušný a posluchačsky komfortní zvuk zasloužila. Co naopak potěší, je vizuál nejen vlastního CD, ale i celého konceptu kolem něj - zadejte si do googlu název alba a bavte se. Bavte se a zcela bez obav se vydejte na výlet mimo realitu všedního světa. Jednou za čas je potřeba si hrát.