Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Daylight Dies - Lost to the Living

Daylight DiesLost to the Living

Michal Z25.12.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Daylight Dies začínají více využívat strunu melancholie a pomalu uhlazují svůj dřívější death-doom projev. Tentokráte mě enormně nesedí vlivy odjinud, neboť vlastní umělecký přínos je proklatě malý.

Předchozí dílo z roku 2006 – „Dismantling Devotion“ - mě zaujalo svojí přístupností, která výjimečně nešla ruku v ruce s laciností. Jev málo častý svědčící o dobré práci. Jak se podařilo americkým Daylight Dies navázat na tuto příjemnou vlastnost? Z mého pohledu se stalo několik zásadních změn. Lamentovat nad nepůvodností je u Daylight Dies nošením temna do hlubokého lesa. Musím však apelovat na značnou podobnost struktur skladeb a melodií s Paradise Lost a dalšími předky. Tento příměr dříve nebyl až tak nápadný, nyní to na albu „Lost to the Living“ tříská do uší více než je záhodno.

 

Albu Lost to the Living“ neschází snaha působit pestře, doomové drsnější polohy jsou vylehčovány tradičními oddechovkami, nebo procházkami po melodiemi nabitých prostorech. Ale co mám dělat s pocitem, že na mě všude číhá „Icon“ nebo „Draconian Times“? Zářným dokladem jest „A Subtle Violence“. Dalším nevítaným faktorem je nuda, především v instrumentálních skladbách, kde se jen levituje, recituje, hudebně paběrkuje. Nezapomíná se ani na Katatonii a jejich melancholii, to když se Daylight Dies dostávají do jemnějšího melodičtějšího rozpoložení, které mne však uvádí v tuhé dřímoty, neb není co objevovat. Inu, přenesu se přes narýsovanou nepůvodnost a budu se snažit hledat klady. Mezi ně jistě patří dovednost zkomponovat všechny klišé do slušivého kabátku. Drsnost je vyvážena klidnou akustikou, vše se pečlivě plánuje a pouští v pravý čas. Víc nedokáži vychválit.

 

Katatonickými vlivy se album v polovině doslova složí ve zbytečnou placku, která paběrkuje, ubírá se na drásavosti, ale naopak je dovoleno bobtnati plíživé melancholii. Bohužel nic zajímavého nebo nápaditého nenacházím a vyloženě se koncem alba musím protrápit. Nebýt skutečně podařené „Descenting“, konce alba se nedožiji. Vše, co bylo v tomto pojednání doposud řečeno, je však velmi relativní. Album časem vykvete, vůně předloh začnou být pro posluchače méně významné a má tak prostor proniknout do jádra. Na tomto albu je paradoxně prozření složitější, i když se hudba na oko tváří otevřeněji.

 

Hlavní dominantou je nyní zmíněná melancholie, která album halí pod nejakostní sukno, které na první omaky nepůsobí přívětivě. Album má rostoucí potenciál, přestože vím, že po proniknutí budu odměněn jen slušným řemeslem a žádnou jinou přidanou hodnotou. Daylight Dies nahráli další kvalitní dílo, ale už si ho nemohu tak vážit, jako předchozího, neboť potenciál, který v kapele nacházím, je stále stejný a neměnný. Co mohlo napoprvé zaujmout, je nyní jen slabé pokračování. Uznávám snahu o jistý progres, ale je to posun? Spíše se jedná o nabalování jiných inspiračních zdrojů a dávno řečených předloh.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán / 22.4.13 10:23

No srovnávat OG s AVANTASIA či obecně s power metalem, to už je docela mimo. Netvrdím, že OG jsou kdovíjaký extrém, ale největší rozdíl mezi power metalem a melodickým death metalem je rytmika. Ono to na první poslech přes čistou produkci nemusí vyznít, ale bicí jsou u OG mnohdy pěkná kulometná kanonáda, pokud by měla nahrávka syrovější zvuk, tak by se za ně nemuseli stydět ani takoví IMMORTAL. Naopak všechny tady ty AVANTASIE mají rytmiku až rockově přívětivou.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky