Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou kapely, od kterých očekáváte první poslední a ty, od nichž naopak nevíte co nebo proč čekat vůbec něco. Zatímco ty z první skupiny často nesplní ani zlomek toho, co z nich lze dostat, druhá skupina sestavená z malých, neznámých, ale často prvotřídních muzikantů občas vyplivne něco velkolepého, něco, co dokáže doslova šokovat. Mladičká kapela bez labelu v zádech, Klexos, patří právě do té druhé skupiny kapel, co své řemeslo umí podat s nadšením i pořádnou grácií.

Ještě než začneme házet přirovnáními k různým veličinám, poslechněte si debut Apocryphal Parabolam pozorně, potom v závěsu poslední nahrávky takových Ulcerate, a k tomu si uvědomte, že Gorguts vydávají svá díla jednou za uherský rok. Navíc vezměte v potaz opravdu nízký věk obou hudebních kouzelníků a představte si, kde budou - vydrží-li v nasazení - za deset patnáct let… Myslím si, že kluci mají velice slušně našlápnuto. Navíc jejich výkony nespočívají pouze v nadrcené technice, ale nebojí se popustit uzdu všepohlcující atmosféře. Takže drzé přirovnání k nehynoucím legendám nemusí být úplně blbé a mimo mísu. Navíc jejich logo vytvořil samotný Christopher Szpajdel a mrkněte na ten obal…

Album se do vás bez varování pustí kanonádou riffů, kterou je potřeba překonat a dostat se pod ni. Skladba Obfuscâre Veritas v podstatě dává vzpomenout na disonanční hnusy výše jmenovaných legend s tím, že Klexos jsou jasně přístupnější, ale o kousek extrémnější. Místy mám obavy, že se bubeník zamotá v přehršli rytmických zvratů, ale kupodivu když už čekáte škobrtnutí nejvíc, Evan Neiman z krkolomného uzlu hravě vybruslí. Jeho spoluhráč - kytarista, basák, vokalista a vůbec tvůrčí mozek Klexos - Brandon Brown svými nástroji i hlasivkami kouzlí naprostá šílenství. Občas mám pocit, že chce svoje struny roztrhat na maděru. V Beyond the Wall of Sleep riffování exceluje až někam k Messhu nebo Archspire šílenství. Kdybych chtěl házet hlavou do rytmu, asi by mi upadla. Disharmonie a rytmický blázinec nejsou tím jediným, na čem Apocyrphal Parabolam stojí a padá. To už prozrazuje závěr zmíněné skladby a naplno řekne následující Cosmogony. Tklivý úvod v podobě nádherně vzdušné sólovky a pozvolného tempa připraví půdu pro éterickou vlnu. Skladba zcela přirozeně skáče mezi vlněním a blastbeatovými výbuchy. Představme si, že se tady srazili Rivers of Nihil s Ulcerate. Zuřivé výpady příjemně korespondují s jemnou atmosférou, na kterou je dobré si počkat a pak si ji vychutnat. Nic se neděje krkolomně. Naopak mě překvapuje přirozenost projevu. Podle podobného scénáře pak uhání i zbytek alba. Výrazněji se jeví Oneiroi, která se částečně vrací k nepřístupnosti Obfuscâre Veritas. Ale pouze částečně a naoko. Psychedelicky divoké kejkle kapela promíchala vzdušnými vyhrávkami. To zřejmě proto, aby posluchač neusnul na vavřínech.

Ano, Klexos nepřináší nic nového. Nic, za co by jim byl zaručen vstup do síně slávy. Avšak od svých vzorů si kapela bere jen to dobré. Po celou hrací dobu neslyším výraznější zakopnutí. Apocryphal Parabolam je vystavěné s mladickým zápalem a předčasnou vyspělostí. Žádná puberta. Kluci zcela evidentně hrají už od dětství, protože jejich vyhranost nelze přeslechnout. I přes nepřeslechnutou mladistvou naivitu mají dostatek představivosti a nápadů, aby dokázali ukočírovat celou stopáž. Jistě, nelze si nevšimnout několika přehmatů nebo pomůcek k tomu, aby album sedělo pohromadě, ale co čekat víc od začínajících muzikantů. Leckterý starší a hlavně zkušenější muzikant by k těmto klukům mohl jít do učení. Kdyby se mi chtělo řešit škatulky - překvapení roku - klidně bych do ní parádní debut mladých Amíků Klexos zařadil. Apocryphal Parabolam je skvělý vstup na scénu. Klexos se podle mě vyjímají nejen mezi mladou krví prog/tech/deathu, ale šlápli na kuří oka starším a často už léty nebo chlastem a fetem unaveným veteránům. Jen houšť! Mám radost!