Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ne pokaždé se začínající skupině podaří prorazit stylem Dead Congregation, která ihned zaujala undergroundovou společnost svým debutujícím ípíčkem. „Purifing Consecrated Ground“ získalo doslova kultovní status a v mnohých očích zůstalo shnilé minidílno nepřekonané. Já si našel cestu k DC až s debutem dlouhohrajícím a sice „Graves of the Archengels. Většinou se ošklíbám odporem k novým oldschool death metalovým smečkám pro nižádnou autenticitu a raději je vidím v současném hávu. Nicméně Dead Congregation znějí přesně jako to nejlepší, nejzlejší a hlavně nejchorobnější z první půle devadesátek. Zároveň nepoužívají příliš vlezlé retro postupy, tedy dobové ladění nebo skladatelské aranže. Dle mého názoru se krásně hodí do mého srovnávání nejlépe právě tím, že tenkrát ty nejvýznamnější skupiny také neuznávaly postupy a ladění konkurence. Ortodoxnost a konzervatismus se vyvinul až s postupujícím věkem.

Od debutu uběhlo dlouhých šest let, vyplněných jedním splitkem s Hatespawn. Podepsal se čas na soundu morbidních Řeků? Řekl bych, že příliš ne. Opět se nám nabízí riffované death metalové zlo s přesahem do doomových bažin či sirnatých oscilací neznabohů a antikristů. Zvuk je oproti minulosti lehce zmodernizovaný, takže víc sedí v přítomnosti. Prakticky neměnná sestava by vybízela k představě lelkování na místě, ale hned při prvním poslechu slyšíte výrazný posun, jak po hráčské stránce, tak po té skladatelské. Větší vyzrálost a síla melodií v sólech sice lehce brzdí neúprosný tah na branku předchůdců, ale stále se jedná o temné dílo s nevšední chutí.

Umístit „Only Ashes Remain“ hned na začátek alba byl výborný nápad. Otvírák jak víno vás perfektně naladí na tu správnou vlnu. Prásknutí do bubnu, zběsilé tempo, hluboký growl, přesahy do hrozného doomu a rychlá sóla hodná starých kytarových frajerů. Kluci si umí poradit s atmosférou nebývale suverénně. Aniž by klouzali do romantických trylků, jsou mnohdy velice melodičtí a zároveň monstrózní. Závěr songu je pak už začátek titulní doom metalové ohavnosti. „Serpetskin“ se pak bez varování vrací k naléhavosti a blast beatům. Urgh! To je síla! Pak ale spadnete po hlavě rovnou do ultra pomalého obludária. V podstatě tento model pak uslyšíte během alba pořád a nadšená nálada by mohla trochu uhasnout, ale jen do doby, než spustí velice silná „Nigredo“. Naléhavostí ničivé bouře umí vtáhnout do víru zběsilosti a bez milosti vás rozcupovat. Náhle v onom klidu před naprostou devastací před koncem skladby ztiší váš strach, aby pár takty na konec zabila i ten zbytek, co přežil. „Schisma“ přesně pokračuje, kde skladba „Nigredo“ přestala, ale rychlé tempo je často střídáno groove riffovačkami až opět do doomu sklouzávající náladou v epickém duchu. „From a Wretched Womb“ je dominantní megabrutální kolos na závěr s neutuchající silou, která skončí tak náhle jako život sebevraha pádem do propasti.

Dead Congregation dokázali, že se dá krásně vyvinout a zároveň zůstat věrný svému pojetí brutální hudby. Myslím, že ubylo black metalových nálad, které úžasně zaviřovaly debut, ale zase se přidalo na intenzitě změn vnitřních pocitů, takže vás nutí padat a zase se dusit v neúprosném tlaku. DC znějí přesně jako to nejlepší před pětadvaceti lety s nohama pevně v současnosti. Věřím, že jejich skladby mají šanci dostat se do death metalové učebnice, kde budou vedle svých vzorů (které dnes povětšinou lehce zastíní) navždy působit na svoje následovníky.