Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O švédské kapele Greenleaf se v našich zeměpisných šířkách dlouho moc nevědělo. Nedokážu odhadnout, jestli americké vydavatelství Small Stone Records nemělo prsty natolik dlouhé, aby dokázalo prohrábnout evropskou scénu a dosadit do ní svého koně, nebo jestli to bylo prostě tím, že se o nic takového nikdo nesnažil, anebo že desky Greenleaf na to objektivně neměly. Všechno se změnilo albem minulým, které zaválelo v duchu výtečného stoner rocku a zajistilo téhle čtveřici z Borlänge pozornost větší než kdykoliv předtím.

Ta vynesla novou smlouvu u rakouského prodejce hudební veteše Napalm Records, u nichž se za poslední roky udál zásadní posun co do žánrového směřování a současný stav portfolia může leckomu připomínat obchod se smíšeným zbožím. V regálu mají všecko a hlavně všecko, co letí, co je trendy a v „duchu doby“, což lze s ohledem na nutnost se nějak živit pochopit.

Psal jsem to už minule, ale klidně to zopakuju i tentokrát - za (skoro) vším kolem Greenleaf vidím hudební vliv krajanů Graveyard. Greenleaf to sice hrnou víc na pohodu, víc stoner, život si nekomplikují složitostmi ani velkými myšlenkami, ale zkuste třeba Carry Out The Ribbons a nejspíš pochopíte, proč o tom píšu. Zvuk starých kytar prostě frčí a poznání, že za touhle fasádou zašlých časů je třeba hledat spíš současné fígle, nikoho moc nezajímá. Ostatně proč si kazit radost, ne?

Vzhledem k úspěchu Trails & Passes bylo celkem předvídatelné a svým způsobem přirozené, že deska následná se bude snažit těžit ze stejného zdroje a o posun či rozvoj úspěšného modelu se snažit nebude. Což platí. Rise Above The Meadow je v tomto ohledu logickým pokračováním dva roky starého předchůdce a v mnoha ohledech bych tu mohl zopakovat svoje tehdejší úvahy. Greenleaf opět prokazují cit pro v dobrém smyslu chytlavou skladbu a příjemnou atmosféru celé desky, která vytváří dobře stravitelnou a nenáročnou poslechovou pohodu. Album plyne nenuceně na vlnách kytarového základu, místy dřeváckého po vzoru zámořských Red Fang (viz třeba klipovka A Million Fireflies), místy šmrncnutého do blues a takové rockové ležérnosti, které lze snadno podlehnout a nemít přitom výčitky nad promarněným časem.  

Drobných změn lze najít v podstatě jen několik. Tou první je poznání (prohlubující se s počtem poslechů), že oproti předchozímu albu ubylo vyloženě silných míst a skladeb a že deska nová v tomto ohledu pokulhává a částečně ztrácí. Sem tam - klidně si to přiznejme - dokonce i lehce nudí a některé skladby (třeba Funeral Pyre) lze považovat navzdory slyšitelným pokusům o propracovanější stavbu za slabší kusy. Tím druhým je úlitba bohům laciné popularity v podobě písně Golden Throne, která - doufejme - není předzvěstí dalších úvah Greenleaf, které by se v tomto směru podobaly aktuální formě nyní už pouťové atrakce Mammoth Mammoth. Třetí nepříjemnou změnou je kvalitativní propad zvuku, který byl minule špatný, ale tentokrát svou ořezaností trhá uši. I tohle je úlitba bohům doby, kterým se ale odmítám klanět.

Nahlíženo kolem a kolem nahráli Greenleaf slušnou stoner rockovou desku, s níž dle mého tu předchozí zdaleka nepřekonali, ale stejně tak je možné, že ji díky silnému vydavateli v zádech překonají aspoň v číslech. Obsahem jde o žánrovku, zapadající do kontextu doby, módy a veřejného mínění, kterou není problém si užít, ale taky ztratit v množství jiných.