Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Laibach jsou zpátky, ta hrdost, ty vysoké topánky, ten provokativní pocit, který se odráží jak z jejich nástrojů, tak z jejich slov hozených v dav. Jen velmi málo chybí do dlouhých osmi let, kdy Slovinci po svém překopali hymny různých světových států, propůjčili jim svůj mustr a vše pak vydali jako kolekci Volk. Již tam bylo patrné, že očekávat od Laibach těžkotonážní rytmy a ostrost industriálu by bylo patrně nemístné, což nové album Spectre jen potvrzuje. Hrany jsou obroušeny, hudba je nadnášena lehkostí, těžká obuv vrhá stín na taneční parket a politická hesla jsou na zdech viditelná jen tehdy, kdy stroboskop uhne svým bláznivým manévrem jiným směrem. Tedy... chtělo by se říct, ale ono to tak úplně není.

Zlehčovat nic, i když jsou Laibach hudebně mnohem lehčí než kdy předtím, samozřejmě nelze. Kapela zůstala velmi hlasitá co do svého projevu, Spectre je ze všeho nejvíc politická nahrávka. Má umět podpořit myšlení nesnadno uvažujících jedinců, které politická situace buď zneklidňuje, nebo je důvěra v tento pojem nadobro opustila. Právě Laibach by měli dostát svému jménu a pokusit se přidat svůj pohled na tuhle všeobecně se rozvíjející problematiku. Hudebně se pak nacházíme v bodu, kde se setkává mocný orchestrální dopad hrdé epiky a stále ještě maršující průvod oddaných vojsk s jasně čitelnou popovou elektronikou. Což vůbec není špatná myšlenka. Vše je přehlednější a celkově to vede více po hlavní ulici, ne jako dříve, kdy se útočilo ze stran a dělalo dojem čehosi nekalého, až strašidelného.

Dnes by se jeden až bál, jak to všechno funguje. Dopředu se dostávají silné melodie a ukazují, že i tihle Slovinci mohou být na poli popu jako doma. Taky proč ne...? Vlivy odjinud, jako například z dubstepu nebo rovnou taneční hudby, se celkem pravidelně nabalují na (stále potemnělé) jádro kapely. Tábory fanoušků jsou už stejně dávno rozděleny, tak jako tomu bývá u velkých kapel, kterým je hloupé se doprošovat sebe samých o další smyčky opakujících se postupů. Zpěvačka Mina Špiler má na albu velmi vysoký kredit, takže vedle typicky diktátorského projevu Frasa tu máme velmi proměnlivou nahrávku i po vokální stránce.

Jde o to, jaké chceme mít Laibach my a jaké chtějí mít oni nás. Dnes šokují už jen tím, že jsou tak uhlazení a civilně působící, i když neustále zahaleni slovutnou hymnikou, jež Spectre probodává ze všech stran a nenechá je v naprostém klidu a bezvětří. A když už zaznělo rozhodnutí udělat album pro lidi, jsou tedy debaty o jeho přístupnosti tak nějak jasné a předpokládané. Navíc se povedlo to nejhlavnější, a tím je dát světu dobrou nahrávku, jež může tak zásadní kapelu reprezentovat.

Procházet se tímto spektrem znamená pozorně naslouchat kam až jsou schopní Laibach zajít, sledovat jejich stopy a (bylo by dobré) jim u toho věřit. Je evidentní, že už dali světu lepší alba, která nikdy nezestárnou, ale ani Spectre není z těch, jež by měla být kamenována jen proto, že pod tuto jeho podobu jsou podepsáni právě Laibach. V zásadě právě proto si desku poslechněte a zkuste si, jak chutná pochodový pop pro pokročilé. Bavil se tady někdo na začátku o pocitu nutné provokace? Tak jednu bych tady měl i závěrem - nové album Spectre.