Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V minulé recenzi na předchozí počin domácích Hakka Muggies jsem napsal, že jsem spokojený. Dnes však mohu čistě napsat, že jsem přímo nadšený. Kapele se vrátila energie, tvůrčí šmrnc a celkové pojetí alba je prostě šik. Deska Farewell To Erin je pojatá barvitě, svědomitě a hlavně příjemně.

Tam kde se na minulé desce vytrácelo veselí a folkový duch si poskočil jen zřídka, se dnes děje opačné. Zásluhu na tom má především citelná inspirace v tradiční hudbě Irska a vůbec celé staré Anglie. Muzikanti sami se tím nikterak netají a nebojí se tato fakta otisknout i do bookletu. Dále pak přiznávají, že deska vznikla pro radost a věřte nebo ne, z té muziky je to opravdu cítit. Taková verze upřímnosti je de facto hmatatelná. A aby posluchač neměl pocity nedůvěřivosti, k jednotlivým skladbám ještě přidali popisek s konkrétní krajinou daného folkloru, kde převládá Irsko, po dvou kusech má Bretaň a po jednom Anglie s Francií. Dost bylo faktů, mrkněme se raději na samotnou náplň.

Hned první song se ukazuje jako ráznější a tvrdší kousek. Skoro bych řekl, že jde zatím o nejmetalovější věc v repertoáru skupiny. Ostatně ono to není tak složité, když se o metal jako takový skupina opře jen sporadicky. Daleko bližší je jí přirozený folk rock, který má silného ducha díky použitým melodiím. Skočný ráz se zbytečně nepovyšuje nad zbytek střídmě zkomponovaných pasáží a výrazná melodičná radost vyskočí jen v případě nutnosti. Tudíž v bodech dynamického refrénu a jiných nutně vygradovaných momentech. Tím chci říct to, že koho odrazuje folkové juchání, může zůstat v klidu, neboť ani album samotné zbytečně neskotačí.

Výrazným prvkem jsou skutečně silné melodie, které staví na již výše zmíněném irském folkloru. Nejvíce mi tuto hudební krev připomněla skladba Butterfly Jig And Swallowtail Jig, kde se objevuje melodie, kterou znám z jakési instrumentální irské kompilace tradičního folku. A rovnou se mi tak vybavuje jeden calvadosový dýchánek spojený s nekonečným přehráváním jedné skladby dokola. Jiné skladby pak svou strukturou mohou připomínat tuzemské folk rockové kapely. Za všechny bych jmenoval České Srdce v období alba Srdce z Avalonu, což je ostatně to nejlepší, co se kapele povedlo. Zkrátka tradiční hudba doplněná o rockovou energii, která už tak dost nabitým skladbám dává další sílu.

Přesto se objevují slabší polohy, které dojem trochu bourají. Osobně mi moc nesedla věc Lodníci tři. Jinde mi nezní použitá angličtina, ale to není jen případ Hakka Muggies, ale třeba i můj. Dále mi úplně rytmicky ani zvukově neladí bodhran. Prostě mě to tlumené bušení ruší a spíše to připomíná, jako kdyby si někdo při záznamu rytmus skladby tloukl rukou do stolu. Zkrátka mám dojem, že to tam nepatří. Ale zjevně to bude tím, že onomu nástroji úplně nerozumím a třeba právě takto má celek znít. To jsou však jediná negativa, která shledávám. S ostatním problém nemám a oproti unylejšímu předchůdci (desce MDCCXLVI) je tohle rozhodně velká vzpruha. Zda jde o nejlepší desku Hakka Muggies se zdráhám tvrdit, neboť je zas o kousek jiná, než třeba tvorba starší. Ačkoliv silné momenty a výrazné skladby se tu bezpochyby nacházejí a jejich živá produkce bude zaručeně výbušnou záležitostí. Takže jo, jsem nadšený a nejen kvůli irským melodiím, kterých není nikdy dost, ale i díky tomu jaký kapela má přístup. Jelikož ten je přirozený, upřímný a hlavně poctivý.