Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Melodies - Memento

Dead MelodiesMemento

Symptom30.3.2022
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Novinka z pera Toma Moora má své chvíle, pro které stojí za to žít, ale kdo by snad tvrdil, že je to vynikající, půjde za dveře.

Události opsaly kruh a Tom Moore je zpět. Evidentně nezahálí a nepotřeboval ani celý rok, aby po futuristické desce Fabled Machines Of Old (2021) ze světa, kde krajinou pochodují stroje, nahrál další zásek do diskografie pojmenovaný Memento. Poslední dobou mám pocit, jako kdyby se roztrhl pytel s hudbou inspirovanou sny a výjimkou není ani toto album. Spojení snového světa s ambientní hudbou je koncept odsouzený k úspěchu, co bezvadně funguje a jeho digitální i analogové kreace těžko soudit jinak než skrze pocity, které vzbuzují.

 

Pokud slyšíte Dead Melodies poprvé a je to přesně ta hudba, kterou jste hledali, budete právem nadšeni. Kdo na scéně temného ambientu už něco zažil, toho Memento na zadek neposadí. Na první poslech slyšitelný přehled nad kompozicí dává smysl veškeré instrumentaci, která dobře slouží záměru. Flow desky neruší nevhodné aranže, do děje však nevstupují ani žádné neotřelé prvky, a to takto monotématické nahrávce trochu škodí.

 

Celková nálož devíti skladeb v délce jedné hodiny je naditá éterickou atmosférou syntetických dronů. Šestá Somewhere Else místy evokuje podvodní svět, ale oproti pinkfloidí Echoes z alba Meddle (1971) drží uzdu fantazie zkrátka. Pátá Bonfires Of Limbo v sobě nese náznak kvalit příbuzných tvorbě Harvestmana a kombinace decentní, pozitivně naladěné post-rockové kytary s lehce znepokojivou smyčkou, tvoří jeden z top momentů desky. Klavír s dlouhým reverbem pohání nejen devátou Memories Lost, ale i sedmou Beyond These Shores se špetkou fieldrecordingu a kytary.

 

Nedá mi to a musím si alespoň trošku rýpnout do obálky. Za grafickým zpracování tuším záměr, protože neschopnost v případě výtvarného nadání Simona Heatha lze s klidným svědomím vyloučit. Celý výjev má vibe staré videohry s porouchanou grafikou a soudě podle zdobeného monolitu v dálce by klidně mohlo jít o zabugovanou scénu z herní série Uncharted. Pokud to není šitou horkou jehlou, tak mi zamýšlený majestát prostě uniká.

 

Pravdivé heslo praví, že „člověk něčeho dosáhne teprve tehdy, když má cíl a nebojí se dělat chyby“, takže buďme rádi za ten příval tvůrčí energie, v němž si každý najde to své. Není-li člověk naladěn na meditativní notu, mohou skladby iritovat svou stojatou povahou bez schopnosti nabídnout více rytmu, tempa a hudebního vzrušení. Celkem vzato může Memento suplovat dávku klidu v rušném dni, ale nejostřejší tužka v penále Toma Moora to určitě není.

 

Behind closed eyes, lost worlds enshrined

In an endless maze of mind's design

A welcome lure to unknown fate

Where forgotten memories lay in wait

Rays of hope consumed by fear

Mind inthralled, sleep's puppeteer

Subconscious worlds, old fires burn

From whence I wake, to never return

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky