Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudba pro chvíle pohody je terminus technicus, kam schováte, co potřebujete a dalo by se tak referovat i o novince The Masterplan z dílny Dead Melodies. Základním předpokladem pro takové prohlášení je záliba v na první pohled temnějších náladách. Mám-li brát obal desky jako základní premisu k samotnému hudebnímu obsahu, pak jde o přiléhavé zpodobnění toho, co vás čeká a netřeba snad ani dodávat, že autorem grafického doprovodu není nikdo jiný než Simon Heath z Atrium Carceri.

The Masterplan představuje temný ambient se vším, co k němu patří. Včetně toho, že recenze na takto abstraktní dílo je disciplína zahrnující zejména povšechné zhodnocení zdatnosti autora a pak už jen pocity a dojmy vyvolané poslechem. Mastering zní dle očekávání dobře a bez podrobnější znalosti použitého hardwaru a nahrávací techniky těžko vyvozovat cokoli dalšího. Vznik hudby bych odhadoval na metodu "in vitro", tedy digitálně, formou hudebního softwaru, syntezátoru a tak podobně. V případě daného žánru není problém povýšit obsah nad formu a odpustit si potřebu představy muzikanta zápasícího se svým "opravdovým" nástrojem. Byť ani to není zcela vyloučeno.

Temný kinematografický ambient jako žánr má ve své DNA zakódované riziko natahované nudy a nezřídka se takový scénář beze zbytku naplňuje. Otázku, jak to navlíknout, aby to fungovalo, vyřešil Angličan Tom Moore přes příběh. Ve světě budoucnosti, kde se Světové radě vymyká z rukou správa Kyberzóny, se blíží mytická potopa světa v podobě kolapsu civilizace. Na černém trhu se množí transgenetické modifikace, dochází ke zneužívání kontroly mysli, budovy vládních úřadů lehly popelem, vojenská rozvědka už neexistuje a bankovní depozity kryptoměn jsou vykradené. Pár přeživších, osvobozených od technologické víry, resetuje planetu… Hudební doprovod k obrazům dystopické společnosti, kde kybernetizace vymazala většinu populace a stvořila prostor pro nový úsvit lidstva, je malovaný klidným, ale temným hukotem.

Iniciace do velkého hackerského plánu začíná jedničkou The Amaranthine Expansion, která odhaluje celkovou náladu a zároveň trochu plochou dynamiku alba, které se odehrává především v rovině zvolna se prolínajících ruchů, přikrášlených samply (např. jedoucí vlak ve dvojce Trojan Infiltration či klapající klávesnice v sedmé Winter's End) bez výrazných překvapení. Některé části gradují vyšší hlasitostí samplů, jinak nic zásadního. The Masterplan určitě neobrátí žánr naruby, na to se až příliš drží zavedených postupů a kalkuluje hlavně s atmosférou, nikoli s inovativní instrumentací. Ve spojení s bází příběhu může nahrávka konvenovat futuristicky laděnému posluchačstvu se slabostí pro tento druh hudby.