Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to dlouho, co jsem si na doporučení poslechl pražské duo Invocation. Za tímto nepříliš známým jménem jsou dva kluci, Štěpán a Ondra. Oba zmiňují, že tento projekt je jakýmsi vedlejším ramenem jejich tvorby a jako hlavní berou svoje angažmá v kapelách Keysmoon (Štěpán) a Plusminusnula (Ondra). Nicméně pod hlavičkou Invocation v lednu svépomocí vydali první, eponymní album a hodili ho v digitální podobě na Bandcamp. Pro úplnost doplňuji, že nahrávání proběhlo už v roce 2019, takže jeho sedm skladeb mělo čas v klidu dozrát.

Invocation (označující se rovněž jako INVCTN) jdou na trh s kůží, na kterou nejsme v našich končinách tolik zvyklí. Album v sobě míchá vlivy, které samy o sobě není problém rozpoznat, ale takto pohromadě jde u nás v podstatě o jistý originál. Takže hned zkraje ode mě INVCTN dostávají bod za inovativnost. V celosvětovém kontextu nejde o převratnou nahrávku typu seržanta Peppera, ale domácí kolbiště budiž zkropeno potem pionýrů. Pohled na digitální obal napovídá něco o věcech mezi nebem a zemí, o tom, že INVCTN cílí na určité mystično sající z východních nauk a transcendence. Není to tak úplně pravda, ale motiv na obalu se povedl. Trošku mi připomíná styl Cult Of Fire a podobných nadšenců, avšak nehýří tolik barvami a i v detailech je skromnější. Zajímavým nápadem bylo vypsat seznam skladeb po obvodu obrázku.

Srovnání s americkými Horseback mi vytanulo na mysli takřka ihned a naprosto spontánně. Během úvodního brnkání v první a druhé skladbě vás sice minou i řečtí Naxatras, ale po zapojení zpěvu a zejména chvějivých kláves jste doma u Jenkse Millera, kde kostkovaná flanelka je uniforma cti a kšiltovka přísnou povinností. Noříme se do jakési české varianty psychedelického rocku, který kolem sebe šíří hodně zvláštní fluidum. Atmosféra je fantaskní, skoro pohádková a já jí záhy propadl. Album si pouštím často a dobře u něj rozdýchávám distanční výuku svých ratolestí. Pestrou a bohatou elektronickou komunikaci s učiteli vyměňuji za podobně zábavné toulky tichem nervózního lesa, který s nedůvěrou sleduje mé stejně nejisté kroky. Počasí nálad a teplota jednotlivých skladeb kolísá. Invocation každou chvíli boří mýtus poklidného bandu a náhle varovně zahrozí studenými kytarovými rezonancemi. Chladná ocel strun nedá zapomenout na to, co je jádrem pudla, nejsme na večírku hare krišna.

INVCTN je neopakovatelná, trošku tajemná seance stojící na několika silných nápadech majících kostru v kytarovém řemesle. Přitom není důležité, jestli k vyjádření sáhli do šuplíku podladěných, hypnoticky vybrnkávaných tónů, anebo použili zepár ostrých rifů vracejících příjemně známé metalové tvary. Všechno je cesta a doširoka rozšlapané pěšiny svazuje do jedné neopakovatelná atmosféra. Nezáleží, jestli vámi zrovna vibruje živelný post-metal ve skladbě Reckoning anebo se tiše skláníte do zvolna zesilujícího proudu rozjímavé Flow. Jestli se polekáte hrozivého samplu závěrečné Young Gods nebo se necháte unést silou Drowning Horses, v jejichž v refrénech do kytarových lián prosakují absurdně nemetalové klávesy, zatímco sloky se musí spokojit s tichým zvukem jedné dvou strun. Vše je jeden rodokmen, vícehlavá saň s jedním srdcem.

INVCTN zkrátka překvapili. Každá kapitola jejich eponymního alba je zajímavým dobrodužstvím, ve kterém v podstatě nenarazíte na hluché místo. Přidanou hodnotou je fakt, že jde o málo známou kapelu, které se podařilo přijít s výjimečným albem. Škoda, že není i na fyzickém nosiči, pořídil bych si ho.