Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vždycky mě baví, když mi muzika dá něco víc, než je poslechový zážitek. Zejména tehdy, když dojde i k nějakému zajímavě pojatému tématu, které buďto dobře znám, nebo mi jej deska přiblíží, rozvine, či nově představí a tak dále. Takových desek je celá řada a vždycky zůstanou dobře zapsány v paměti těch, kteří materiál obdivují. Nejinak tomu bylo a je s kapelou Death Karma, která v roce 2015 vydala vynikající desku The History Of Death & Burial Rituals s podtitulem part 1. Na sklonku roku 2018 vyšel part 2, který osvětu nadále rozšiřuje.

Na jedničce si mě kapela získala zejména tím, že se podívala na umrlčí prkna, která jsou v mé rodné Šumavě zažitou součástí folklóru. Ne, že by se jejich účel dodneška využíval, na to je společnost až příliš vyžehlená a počasí už není z daleka tolik kruté, ale jde o takovou osobní rovinu a jisté vnitřní spojení s daným tématem. O to víc jsem byl zvědav, kterou netradiční praktiku kapela vyloví dále, pokud se bude opět zabývat tuzemskými zvyky. Protože, jak už mnozí tuší, i nyní je každá skladba věnována jiné zemi a tamějšímu tématu spojenému se smrtí. Čechy jsou aktuálně zastoupeny kostnicemi, kterých je po republice dostatek, ale booklet a inspirace pochází z té asi nejznámější – Sedlecké u Kutné Hory. Ale nepředbíhejme.

Hudebně je novinka blíže rozpoložení Cult Of Fire, čili black metal s výraznými vlivy orientálních kultur, ne, že by orient pronikl do hloubky všech skladeb Death Karma, ale ten rukopis je tam dobře znát. Jde především o jistou bohatost kompozic, o využití množství stylových melodií, o střídání temp a nálad během jedné skladby a další prvky, které jsou pro tvůrce typické. Tím se trochu vzdalují prapůvodnímu EP, které skupina vydala, ale osobně mi to vůbec nevadí. Ta muzika mi sedí, je bohatá a pestrá a stejně tak jsou zdobené i fyzické nosiče. Spolupráce s Davidem Glombou je již lety prověřená a osvědčená natolik, že každá stránka bookletu skrývá veliký příběh a plně propojuje lyrické a celkově tématické světy s hudebním i obrazovým. Nutno dodat, že fyzicky zatím album vyšlo jako CD digipak v netradičním čtvercovém formátu 17x17cm. Nádhera, která mi sice vyčuhuje z police, ale zase je to nepřehlédnutelné. Na LP se tak nelze netěšit.

Nejprve jsem myslel, že čtenáře přiblížím k podstatě skladeb a snad je i trochu poučím, o čem že to kapela vlastně hraje a zpívá, ale to by pak dotyční přišli o to správné kouzlo. Ostatně i v bookletu jsou uvedeny odkazy, kam se dále vydat, pokud choutky objevování budou neukojitelné. Takže bez bližšího rozkrývání podstat, které opravdu stojí za to si vyhledat a prostudovat, jen odkážu na seznam skladeb, ze kterého je dobře patrný směr a snad i duch jednotlivých písní. Zajímavostí však je čtvrtá věc New Zealand – Mongrel Mob, která plně nepopisuje praktiku pohřbívání, či jinou ryze se smrtí spojenou zajímavostí. Jde o motorkářský gang, který v dané lokalitě působí jako samostatně fungující jednotka a rodina. Takže zde jde spíše o poukázání na jakousi komunitu, která nežije dle předepsaných pravidel a má svá vlastní, kdy je ve hře nepochybně i život, čímž se můžeme dostat do zajímavých zjištění. To se odráží i v muzice, neboť jde o jednoznačně nejagresivnější položku alba.

Obecně vzato je dvojka volnější a melodičtější. Rovněž se více povedl i zvuk, neboť jednička i přes svou výbornou hudební náplň dokázala vše pohřbít zvukovým tlakem, čímž se dostáváme vlastně k další reálii, kterým je pohřbívání muziky za živa neopatrným a násilným zacházením ve studiu. Dvojka tímto neduhem naštěstí netrpí, takže se nebojte. Instrumentálně se deska snaží navodit atmosféru příslušné země, což se jí celkem slušně daří. Díky tomu si tak užíváte úžasný výlet po globusu nejen prstem, ale i pocitem. Zkrátka tohle dílo je velice zdařilé a povedené a už nyní se těším na třetí díl.