Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Megadeth je kapitola sama o sobě, ať už se člověk dívá na jejich přínos thrash metalu, nebo na způsob šéfování hlavním principálem Mustainem. Některé příběhy však končívají dobře, zatracený kolega, na krev rozbratřený dloholetý souputník Dave Ellefson je zpět v Megadeth od turné v roce 2010. Usmíření a odpuštění, zmoudření a přehodnocení postojů, zatracení zkostnatělých předsudků, vše je pryč. Baskytarista, který stál u všech zásadních desek je znovu po boku Mustaina. Po letech se Dave objevuje i na řadovém albu kapely, které bylo příznačně pojmenované "Th1rt3en". Zda bude třináctka pro kapelu šťastná, či nikoliv, ukáže čas.

Nahrát nástupce výtečného alba "Endgame"byl jistě oříšek, ale Megadeth se s ním poprali po svém. Zda se třinácté řadové album povedlo či nikoli, je otázka. Vzpomínám na časy po skvělém, technicky vycizelovaném albu "Countdown To Extinction", které bylo fantastické, ale kapela na něj již nenavázala a nahrála něco zcela odlišného, až časem doceněného. Podobná situace nastala po "Endgame", bohužel zástupci "Big Four" jsou nyní v oblouku, kde ztrácejí rychlost a přešlapování stranou naznačuje mnohé. Netuším kam se kapela po nabrání rychlosti v budoucnu  posune, třináctka mnoho indicií nenabízí, působí v kontextu z předchůdcem slabě, jako by se pouze rekapitulovalo a ohlíželo.

Z prvu se po rozjetí alba ukonejším, že se ve stopách Engame přeci jen bude kráčet. Fantastická thrasmetalová jízda šperkovaná výtečnou kytarovou hrou. Jenže pokračování pak zklouzne do pohodlného vypravěčského sofistikovaného thrash metalu, který není bůhvíjak přitažlivý. Ubývá i zajímavých kytar a čas trávený s albem stává se zbytečným. Na agresi a ostřejší hrany tu a tam dochází, ale jejich opoziční kvantum je mrzuté. Materiálu tak schází potřebná šťáva, trocha testosteronu, pravděpodobně tato zákoutí Megadeth nechávají pro mladší spolky, nebo agresivněji nabroušené kolegy.

Třináctka je prošpikována nudismy, které mě nebaví a vcelku prudí. Naštěstí je tady klasik Broderick, který dokáže vystřihnout vždy několik výtečných momentů, které dávají na srozuměnou, že dokáže čerpat z odkazu současného živitele, velmi zručně, ale neotřele. O poznání lépe si vede přímočařejší útočná poloha, která Mustainově družině svědčí přeci jen více, než "lážo plážo" poloha. Dosti se čerpá i z reaktivačního období kapely - "Black Swan". Velmi příjemná skladba s nakažlivým refrénem a spodním tahem, který nepustí a dovolí skladbě osedlat vaši paměť. Mustaine se svým vokálem dostává k zajímavé barvě, pro něj zcela netypické.

"New World Order" mi zní jako nucený výsek, a hle, nalezl jsem ho na limitce alba "Youthanasia", kde byl zachycen v demo verzi. Nyní je song přetvořen současnou sestavou a vcelku baví. Stavbou mi spíše pasuje k opusu "Countdown To Extinction", ale zde působí v kontrastu s ostatními skladbami stejně skvěle jako otevírák alba. Energii se zde překážky nekladou a skladba má možnost vyvrcholit. Výtečná práce všech zůčastněných, konečně Ellefsonova hra dostává výraznější prostor a jeho souhra s Droverem mě zde zásadně baví. Hororová "Never Dead" byla složena pro stejnojmennou gamesu. Jasné punkové jednoduché základy prosvitnou později, aby na nich krystalizoval ryzí přímočarý thrash metal, který Mustaineovci produkovali v pradávných osumdesátkách. Další nahlížení do vlastního second handu??? Naštěstí ve skladbě čaruje Broderick. Fantastické momenty v jinak nudném rybníce. Soundtrack pro změnu k závodní hře by mohla poskytovat "Fast Lane" vcelku přímočará jízda s klasickým refrénem patřící mezi skladby, které jen tak plynou, bez vrcholu či záchytného pamětihodného bodu. Broderickovo sólování to bohužel nemůže pokaždé vytrhnout, i když chvilkami užívá i obrovitánské sabatovské riffy.

Hodně přímočarosti, punkové nervnosti nabízí "Whose Life (Is It Anyways?" , návrat strojem času ke "Killing Is My Business". Variabilitu a skladatelskou pestrost slibuje "Guns, Drugs & Money", kde už dle názvu je jasné, že dané téma nebude podáno baladicky, ale explozivně, což se vcelku daří. Přesto fádnost ústředního refrénu mate a jednoduchost skladbu odstřelí do pozice spálené tutovky. Pomalá "Millenium of the Blind" svojí tíhou a sdělením drtí. Takový ploužák si nechám líbit. Pěkně hustě na malém prostoru, bez zbytečně nastavovaného patosu a prázdnosti. Jednoduše vystavěná o to kvalitněji zabíjející "Deadly Nightshade"s mohutným ústředním riffem funguje slušně, občas kytarové mraky ustoupí a dovolí spustit i těm basovým, ale jde o krátkou přeháňku, holt je Eleffson „nováček“ a musí pracovat pro celek. Album uzavírá titulní "13", kde si Mustaine dovoluje být thrashmetalovým Johny Cashem. Houpavá uspávačka, konejšící, hojící rány, dávající naději na další budoucí pokračování thrashmetalových solitérů.