Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

DsO tentokrát neotáleli a necelé tři roky po vyhlazovacím masakru The Synarchy of Molten Bones je zde deska nová. Úvod jak noha, ale s novou deskou jsem tak brzy nepočítal. Minule jsem nelenil a do recenze naládoval své první dojmy. Tentokrát jsem si chtěl dát odstup, abych se vyvaroval laciného nadšení. To s prvními poslechy nepřišlo, čekal jsem tedy a doufal v plné rozvinutí skrytých půvabů The Furnaces of Palingenesia. To nakonec přišlo, ale že to trvalo hernajs!

Je dobré přijmout fakt, že DsO již zřejmě nenatočí nahrávku šokující svojí revoltou či novátorskými nápady. Paracletus bylo posledním dílem, které podobný materiál obsahovalo. Od té doby se vaří z podobných ingrediencí, jen se použije pokaždé jiný postup či poměr. Což nemusí vadit a The Synarchy of Molten Bones budiž skvělým příkladem skvělého výtvoru, který mě i po opakovaných posleších a tolika letech nevýslovně baví. The Furnaces of Palingenesia se na první i druhý pohled tváří jako vývar z Paracletus. Což zní jako stagnace a tím pádem průšvih.

Rozverná rytmika, tentýž zvuk kytar i postupy, podobná stopáž… Chytnout se není v případě nahrávek DsO nikdy ničeho nebo naopak všeho. A právě tak to je i s The Furnaces of Palingenesia. Zaujalo mě pomalejší tempo a silná basa v 1523. Po nepřístupné slupce najednou jako by nebylo ani památky. Standing On The Work Of Slaves mi dává za pravdu. Basa je opět vůdčí, alespoň zpočátku, nálada vcelku vstřícná. Postupně se na ni nabalí ostatní nástroje a posluchače unáší příjemnou agónií. Překvapivý je civilní hrdelní projev, který spíše vrčivým výrazem promlouvá či přednáší.

Ano, je to tak. Alchymistické dílo The Furnaces of Palingenesia je nejlehčí, zároveň nejotevřenější, možná i nejdynamičtější nahrávkou DsO. Ten tam je chaos a schizofrenie, zuřivost a triumf. Než jsem pochopil, že DsO jdou tentokrát na věc z hlubší a vnitřní strany, málem bych novinku zavrhl.

Rád bych rozpitval texty, které mě lákají svojí filozofickou duševní reformou, nicméně mi svojí složitostí dají zabrat déle než hudební složka a pro jejich zhodnocení, neřkuli pochopení, budu potřebovat ještě hodně energie a času.

Vlastnosti, které jsem postrádal, jsou všudypřítomné. Zlo a temnota, chlad i zuřivost, triumf, disharmonie i harmonie, chaos i řízená architektura… To vše i nadále činí podstatu DsO. Abych se vrátil ke svému podezření, že se jedná o vývar z Paracletus. DsO z jeho ingrediencí vytvořil novou formu i duši. Vynechali post-rock, přimíchali leccos nového i úplně starého, občas si v jazzové improvizaci pohráli se strukturou samotné kompozice, aby zanechali posluchače fascinovaného nečekaným vývojem vlastního chápání desky.

Vše se zdá známé, viditelné a přívětivé. Pozornému se pak před očima rozkvete dílo fascinující ve své zlé, tajuplné podstatě. Laicky řečeno – není vše takové, jak se zdá. Haha! Důležitá je, přes veškerou členitost, snadná rozpoznatelnost skladeb. Už se navzájem neprolínají, ani nejsou pojeny různými instrumentálkami. Každá plní svoji úlohu, která jednotlivé části kumuluje do společného vesmíru. DsO jsou stále na vrcholu, byť se na první pohled může zdát, že jim dochází progresivní dech a temná podstata. Je možné, že z tohoto vrcholu bude už jen cesta dolů, zatím se můžeme těšit z nahrávky, která drží prst na tepu scény a která vykouzlí nejedno posluchačské nadšení.